Blanka Matragi
AUTOR: Jana Eliášová
Pro řadu žen se stala skutečným pojmem. Je vzorem pro ty, které chtějí jako módní návrhářky dobýt svět, ale i pro ty, které jen obdivně hledí na nádherné modely. Ty lze nazývat spíše poezií než oblečením. Blanka Matragi přijela v těchto dnech do České republiky, aby zorganizovala charitativní módní přehlídku a výstavu, jenž je retrospektivou její pětadvacetileté tvorby na pomoc válkou zničeného Libanononu, který je již léta jejím druhým domovem.
Jak se vám v této nelehké době cestovalo z Libanonu? Určitě nebylo snadné dopravit do Prahy takové množství materiálu určených pro vaši plánovanou přehlídku a výstavu.
Cesta probíhala dost dramaticky. Utíkali jsme složitě. V této chaotické době z Libanonu přes hory a Sýrii, z Damašku do Larnaky, a potom přes Kypr. Obtížné bylo dopravit sedm ohromných kufrů. Tentokrát jsem si vezla minimum osobních věcí a snažila jsem se právě přivést co nejvíce materiálu na přehlídku a výstavu.
Válka v Libanonu vám jistě zkomplikovala přípravu. Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo vše dokončit?
Konflikt byl opravdu velice stresující. Několik modelů se opravdu došívalo v průběhu útoků a při bombardováním. Bylo to strašné. K šatům z této kolekce mám nejsilnější vztah. Vlastně ještě včera tady v Praze v ateliéru seděly švadlenky a pracovaly na posledních úpravách kolekce. Jinak na koncepci obou akcí pracuji se svým týmem zhruba jeden rok. Ale stále se ještě při celé organizaci objevují další zádrhely. Na dokončení příprav nyní spolupracuji s desítkami lidí. Já jsem perfekcionista, jak k sobě tak i ke své práci. A samozřejmě i k lidem kolem mě (úsměv). Takže spolupráce není často lehká. Nicméně o tom to je. Dala jsem do celé kolekce hodně. Je to rekapitulace 25 let mé tvorby. Snažila jsem se o maximální kvalitu.
Je přehlídka inspirovaná jednotným tématem? Ne, není. Přehlídku nešlo pojednat jako jednorázové téma. Právě proto, že mapuje období 25 let. Nebylo možné zvolit jedno téma jako např. motiv podmořského dna. Přehlídku zahájí modely s etnickými prvky. Velká část přehlídky je inspirována Františkem Kupkou (poznámka redakce: avangardní a abstraktní malíř 20. století, zaměřovala se především na litografii a dřevoryt), kterému tím zároveň vzdávám svůj hold. Vrcholem bude dvacet modelů vyjadřujících symboliku motýla. Motýl je vlastně „life motiv“ mého posledního období i autobiografické knihy. Finálem přehlídky bude prezentace svatebních šatů.
Nedávno proběhlo v médiích, že jste pořádala casting modelek. Jaká kriteria jsou pro Vás při výběru nejdůležitější?
Tentokrát jsem hleděla především na výšku. Sama Haute Couture je „vysoká“ krejčovina. Celosvětově se preferují ty nejvyšší modelky. Já jsem vybírala dívky s výškou kolem 180 cm. Model předvedený vysokou dívkou dobře vynikne. Na casting přišlo mnoho děvčat, ale ještě nejsem zcela spokojená. Z těch stopadesáti, které dorazily, jsem vybrala asi desetinu, zhruba patnáct. Potřebuji ale dvacetdva modelek. Naštěstí se děvčata hlásí i přes internet. Byly třeba v zahraničí a casting nestihly.
V poslední době se na světových, ale často i domácích molech objevují extrémně vyhublé, až nemocně vypadající modelky. Spousta lékařů nesouhlasí s tímto ideálem a zdůrazňují nebezpečí chorob u mladých dívek jako je anorexie a další.
Tento požadavek pro mě absolutně není stěžejní. Mé šaty jsou především o ženskosti, o tom, že i já bych si je mohla večer obléci. Jedná se o naprostou nositelnost a realitu. I ty modelky jsou tedy o normálu a dalo by se říci až o líbivosti. Nejsem ani zastáncem protěžování známých tváří. Mé modely neprezentují manekýnky za milionové honoráře. O tom to celé není. Mě je až někdy líto, že se z přehlídek dělá především show a potlačuje se ta realita tvrdé práce návrháře, který do tvorby dává největší invenci. Jednak časovou (často řada měsíců práce), kreativní a potom i organizační.
Dnešní doba je typická rychle se měnícími trendy. Téměř každý půlrok jsou takzvaně „in“ jiné střihy, materiály, vzory. Zároveň není diktát módy tak silný jako v minulosti. Ve výběru oblíkání je cítit větší svoboda. Co vy a módní trendy? Přizpůsobujete jim svoje návrhy?
Já nejsem zastáncem absolutního podléhání trendům. Snažím se zachovat si vždy především vlastní styl.
V čem se vaše modely nejvíce odlišují, v čem tkví především vaše originalita ?
Největší nosnost je v tom, že to co vytvořím, lidé chtějí a jsou ochotni zaplatit adekvátní cenu tomu, s jakou invencí šaty vznikají. Snažím se především o dokonalé zpracování ve smyslu vysoké krejčoviny Haute Couture, jejíž název je uveden i pod mým logem a která se řídí krédem maximální profesionality. Každý, i ten nejsložitější technologický prvek, se dá v tomto podnázvu zúročit. Termín Haute Couture vyzdvihuji záměrně, protože není často zřejmé, jaký je přesně jeho význam. Podstatou je co nejdokonalejší řemeslná technologie. Já například žádný model ve svém archívu nevlastním, protože se všechny po přehlídkách prodají. Pár jsem si jich nyní vypůjčila od svých klientek pro mou výstavu a vypadají jako nové. Až jsem sama překvapená. Já zkrátka budu tvořit, dokud bude má tvorba žádaná. To je mé krédo (smích). Přestanu, až to lidi také přestane zajímat. Potom budu navrhovat třeba sklo nebo si malovat. Zkrátka věci, které maluji na látky, budu malovat na plátno. Jsem vlastně titulem Akademický malíř (smích).
Šaty vznikají stejně jako obrazy
Od 24. 9. do 15. 10. 2006 probíhala v Obecním domě vaše výstava současných i retrospektivních modelů, vytvořených pro královské rodiny. Expozice prezentovalat nejen „příběh šatů“ – cestu od autorské kresby, přes ruční výšivku, až po finální kreaci, ale i novou kolekce skla. Je ještě něco, na co jsem zapomněla?
V Hollarově síni v Obecním domě, v kopuli, stál ohromný lustr, který jsem navrhla a vyvzorovala. A předvedeno bylo i něco ve smyslu dárkové balení tohoto „monstra“. K vidění buly i „multifunkční“ motýli, kteří mají funkci vázy, dekorace na zeď nebo se dají postavit na stůl jako malá soška. Ty jsem tvořila s myšlenkou, že se na výstavě budou prodávat. Spousta lidí se mne v dopisech ptá, jestli by si mohli odnést alespoň malý předmět, protože každý si samozřejmě nemůže dovolit koupit drahé šaty. Kolekce jsou limitované. Vystudovala jsem střední sklářskou školu a sklo je mi jako materiál velice blízké. Také bude vystavena kolekce malých ručně tvarovaných motýlků (dokončená minulý týden). Byl též prodejný i jeden malý třiceticentimetrový motýlek, pro ty, kteří si nechtěli koupit těch padesát motýlů. Ty se prodávaly exkluzivně a byly podepsány diamantem, mým jménem. Ještě k těm malým motýlkům: jsou také multifunkční, mohou se nosit jako brož nebo přívěsek Zdobené jsou malými kamínky, kterými také vyšívám. Motýlek byl v malé kazetce, kde byloe také popsáno, jak vznikl a další informace o kolekci. Na výstavě si také návštěvníci mohli zakoupit katalog, který byl ve zmenšené verzi zdarma. Výtěžek z prodeje skleněných motýlů, stejně jako z přehlídky, byl určen na moji sbírku pro pomoc Libanonu. Ten stát to opravdu potřebuje. Všichni mladí lidé tam dělají sbírky a benefiční akce Nechci mít z těchto exkluzivních věcí žádný zisk. Já jsem si užila tu kreativitu.
Proč se stal pro vás právě motýl zdrojem inspirace? Krásně se k této symbolice vyjadřujete i ve vaší autobiografické knize. Co pro vás motýl znamená?
Na to neumím přesně odpovědět. Už jako tříletá nebo čtyřletá jsem pozorovala tatínka, jak kreslí motýli jako návrhy na broušení skla. To asi zůstalo v mém podvědomí. Motýl je zakletý v nás všech. Je v něm něco nedostižitelného. Křehkého. V tomto nadzvukovém světě jistě každému vyrazí dech, když mu na ruce přistane motýl. Co jiného už by nás mohlo zabrzdit ? Příroda čarodějka je také nedostižitelná. A to dnes lidem často uniká. V tom symbolu je všechno. Od něhy až právě po tu nedostižitelnost a nekonečnou barevnou inspiraci. Minulý rok jsem navštívila Santozu. Jsou tam největší motýlí parky. Ten rej motýlů byl nádherný, prostě uchvacující...
Kam přesně šly peníze z vaší sbírky organizované na pomoc Libanonu? Čemu a komu buly věnovány?
V momentě uzavření sbírky jsem velice pečlivě zvažovat, kam peníze věnuji. Nejraději bych je dala na obnovu nemocnic, jejich přístrojového vybavení, na jejich rekonstrukce. Dále dětem. Respektive školám. Během války bylo zničeno mnoho škol a nemocnic. Doslova srovnáno se zemí. Také ráda pomáhám malým křesťanským vesničkám, kterým bylo hodně ublíženo. Peníze byly věnovány na konkrétní charitativní účel a ráda bych také zveřejnila na speciální desky např. v nemocnicích, že právě český národ přispěl na tuto obnovu. S dobrým pocitem, že alespoň toto po nás zůstane.
Originální nárhy dostávají svoji první podobu na papíře
Ten první moment, když jsem šla po těch pár schůdkách do haly. To vám úplně stoupne knedlík do krku a cítíte obrovský respekt, že do té školy můžete vůbec chodit, že tam budete studovat. Víte, já pocházím z vesnice, z velice skromných poměrů. Za dob komunismu bylo téměř nemožné se na tuto školu dostat. Byl to můj sen. Tenkrát nás přijali jen dvě studentky, byl to ohromný životní zlom. Když jsem šla s deskami na ty přijímací zkoušky, měla jsem strašný strach. Opravdu (úsměv).
Kdyby jste si musela znovu vybrat obor a nemohlo by to být sklo ani móda, co by jste zvolila?
Interiér a design. Interiéry. To zase souvisí s jiným řemeslem. Mne by nevadilo, kdybych se šla učit třeba designerem nábytku nebo truhlářkou (smích). Mě by to nevadilo. Já se vyučila sklářkou. Každé řemeslo, které člověk vystuduje je obrovskou valutou do života. Pro mě je naprosto rovnocenným partnerstvím vystudování řemeslného oboru a třeba ryze teoretického. Myslím, že dnes není primární vědění, ale představivost. Jen holá fakta jistě nestačí. V kterém roce, jaká válka… Například oděv sám je obrazem historie. To, co který král měl na sobě, také vypovídalo o něm samotném. U oděvní tvorby si také vážím toho, že je právě naprosto reálným dokumentem historické doby.
Ta fakta se často mění, zpochybňují se, negují... Zjišťují se nové souvislosti. Oděv je hmotný důkaz.
No ano! Zachované oděvy a celkově umělecké předměty jsou toho jasným dokladem. Například takové fresky na zdi. To jsou vlastně dnešní billboardy (smích)!
Za hranicemi Čech navrhujete a šijete modely pro řadu VIP klientů, včetně princezen z významných královských rodů – a to nejen v Libanonu, vašem druhém domově, ale i v dalších zemích. Podle čeho si vybíráte zakázky? Máte jistě řadu stálých zákaznic a další mají zájem o vaše modely.
Já si v podstatě nevybírám. Všichni klienti jsou pro mě zajímaví. Vrcholná tvorba je jistě zakázka svateb. Nedávno jsem posílala svatební šaty do Monaka. Při práci na svatbách se setkávám s mladými lidmi. Nevěsta, mladá dívka, je pro mě v tu chvíli zákaznicí, a já se snažím z ní doslova vykřesat, co si ona představuje, jaká jsou její přání. Co třeba ani nechce říct, ale nakonec se k tomu přizná. Je to hodně o psychologii. Já si s touto klientkou povídám, snažím se poznat její charakter. Nejdříve si například přeje romantické svatební šaty celé z růžiček. A v průběhu rozhovoru, kdy se začne uvolňovat, najednou zjistí, že tu romantiku chtějí všechny její babičky a tety a pratety a maminky. A že ona je vlastně vůbec nechce a představuje si…
třeba černou kůži?
Ano, přesně tak. Představte si. Já potom jakoby vyženu všechny ty přísedící, jinak je to zavádějící (smích). Říkám potom té dívce, že svatba je její životní zlom, její volba, její rozhodnutí! Má nárok na to, aby si ten vizuální vjem odnesla sama.
Nechají si tedy klientky nakonec poradit?
Každý člověk je tvárný. Víte, já už to dělám třicet let a navrhuji klientele od princezen až po střední podnikatelky.
Které materiály upřednostňujete?
Preferuji přírodní materiály. Nikdy bych nešila z umělých, syntetických, třeba z igelitu a podobně. Celkově se celosvětově móda navrací k přírodě. Například i viskóza je z přírodního materiálu, skvěle se s ní pracuje. Jinak mě nezarazí ani kilometr šifonu nebo organzy!
Křest kalendáře Tuning Girl
