František Ringo Čech - Češi a jejich samičky - četba na pokračování

Obsah této knihy je publikován se svolením Velkého Mistra pana Františka Ringo Čecha. Chcete li si ji přečíst najednou, je možné ji objednat přímo u vydavatele na www.galén.cz, nebo zakoupit u vašeho knihkupce. Nespěcháte li, obměna povídek bude prováděna 1x týdně.

Další kapitola knihy Velkého Mistra Františka Ringo Čecha  -  malíře, hudebníka,  spisovatele, divadelníka a v neposlední řadě i politika

Poprvé v masážním salonu – 1

|Je to tak trochu, jako když jdete poprvé do školy. S taškou na zádech, ra­dostně vzrušeni, naplněni zvědavostí a uspokojením, že jste se konečně dočkali a začínáte povinnou školní docházku. Je to skoro stejný, akorál ihv, ty tašky na zádech, a nemáte v úmyslu chodit tam povinně. Do ško­ly i do masážního salónu by se mělo chodit s láskou. Za obojí si platíte. Školu vaši rodiče z daní, a masáž posléze vy hotově, pokud ovšem ne máte předplatné nebo otevřený účet.|e lo tak trochu, jako když jdete poprvé do školy. S taškou na zádech, ra­dostně vzrušeni, naplněni zvědavostí a uspokojením, že jste se konečně dočkali a začínáte povinnou školní docházku. Je to skoro stejný, akorál ihv, ty tašky na zádech, a nemáte v úmyslu chodit tam povinně. Do ško­ly i do masážního salónu by se mělo chodit s láskou. Za obojí si platíte. Školu vaši rodiče z daní, a masáž posléze vy hotově, pokud ovšem ne máte předplatné nebo otevřený účet.

Teď mě tak maně napadá, víte, jak jsem vám popisoval kulturní re­voluci v naší rodině - na konzervatoři denně v divadle, potom 40 let nic a teď zase děsně kultury!

Můj brácha Svatopluk, to je ten ve všem talentovanější (absolutní sluch, výtečný prospěch, pečlivý), nyní tedy koncertní mistr fagotista v FOK, mi přinesl abonmá na příští sezónu. Je to skvostná nabídka, samé hudební rozkoše seřazené do různých řad.

Například:

Řada A:

Leden: Dvořák / Smetana / Sibelius

Únor: Wagner / Janáček / Schulhoff

Březen: Smetana / Grieg / Beethoven ... atd. …

Řada B:

Leden: Prokofjev / Suk / Foerster

Únor: Hába / Puccini / Šostakovič

Březen: Glinka / Musorgskij / Suchovo-Kobylin ... atd. …

Uvědomuju si, jak talent a fantazie má uplatnění všude a jak bych byl průkopníkem i v byznysu s masérkami. Určitě nikoho nenapadlo udě­lat abonentní řady pro stálé zákazníky. Pohleďte a řekněte, nevybrali byste si?

Řada A:

Leden: cudný sex pod peřinou / šmírování vedlejšího pokoje

Únor: dole bez / mírné sado-maso

Březen: orální láska se zápasem / překvapení zezadu ... atd. …

Řada B:

Leden: svazování a důtky / líbání prdele

Únor: dovádění s pašíkem / sex kung-pao / francouzské polibky

Březen: jak to dělal V. L Lenin / polohy dle výběru (různé) ... atd. …

Ruku na srdce, milý čtenáři, nezačetli byste se i vy do této pestré na­bídky a nevybírali abonentní cyklus, který by vám nejvíce vyhovoval? No vidíte! A to jsem se řádně nerozjel, to jsem nepopustil uzdu své fan­tazii, to jsem jen ukázkově vystřihl dva malé nápady.

Kadili jsme se s Petrem, kdo by byl nejvhodnější kmotr mé knížky, a oba jsme se shodli na panu Suchém. Je to bezesporu král lehké múzy, největší současný žijící básník, milovník krásných žen a můj přítel.

Pan Suchý má stejně jako já takový morální kredit, že jeho přítomnost v thajském salónu mu nemůže ohrozit skvělou pověst ani mu neubere na popularitě.

Jiří Suchý souhlasil, a tak jsme se sešli všichni na křtu.

Šel jsem o hodinu dříve, jak se sluší a patří. Gorila u vchodu se na mě usmívala a uvnitř byl jen kamarád, majitel P.

Uvítal mě velice vkusný interiér, malé stolečky s křesílky, uprostřed dlouhý barový pult a malé jevišťátko obložené zrcadly. Kdyby mi někdo řekl, že jsem v pánském klubu intelektuálů Sokrates, uvěřil bych mu. Nic, vůbec nic nenasvědčovalo, že jsem v doupěti neřesti.

Přivítal jsem se s P. po mnoha letech, kdy jsme oba mlátili do bubnu, a byl jsem rád, že ho vidím. Oba jsme přibrali nějaké to kilo a P. se mi přiznal, že vždycky bylo jeho snem mít masážní salón. Moc jsem po tom toužil a teprve něžná revoluce umožnila, aby se mi koníček stal milova­ným povoláním, svěřil se.

Mým přáním zase vždycky bylo dělat politiku, povídám já.

Musím přiznat, že i mně můj sen splnila něžná revoluce, o které tvrdím,

že vlastně nebyla, ale sakra něco muselo být, když už teď tu poliku dělat můžu a předtím jsem za ni seděl! Domyslím to jinde, sem politika nepatří.

Chceš vidět, kde masérky bydlej, a podívat se na jejich pracoviště⁷, nabídl mi přítel P.

Ochotně jsem souhlasil a šli jsme spolu dozadu.

Všude čisto jako na Homolce, děvenky vybíhaly ze svých pokojíčku, vesele si zpívaly thajské písničky, jen tak v župáncích nebo bez, praly si prádélko, zkrátka dojem spořádaného dívčího internátu.

Takhle tedy nevypadají dívky odvlečené z domova pod záminkon poctivé práce kdesi v daleké cizině, nucené potom bitím a týráním vykonávat ponižující práci masérek, které se trápí, drceny hanbou ,i ponížením, do níž byly uvrženy nešťastným osudem!

P. se směje, žertuje se svými zaměstnankyněmi a ukazuje mi pokojíčky velmi čisté, velmi uklizené, na můj vkus strohé a bez fantazie, ve kterých dochází k těm hanbatým nepravostem. Představuju si tam bol­ševické cedule - »Každý hospodářem na svém pracovišti« a »Dodržuj bezpečnostní předpisy!«

Dívky jsou velmi vlídné. A vůbec zde dochází k zvláštnímu jevu. Všechny se neustále mile usmívají. Vím, že je to součást řemesla, ale po­těší vás to. Ostatně stejně, jako když je uklizeno a čisto na WC. Taky nezkoumáte, zda uklízečka pracovala ráda, nebo s nechutí. Důležitý je výsledek - hajzl jako klícka.

A tak je to i s vlídným úsměvem těch nebohých svedených děvčat.

Všiml jsem si toho už loni, když jsem jel do Mainzu. Všechny holky u silnice - a že jich tam bylo - se velice vlídně usmívaly a kynuly vám. Je úplně jedno, z jakého důvodu. Ten efekt na duši byl velice pozitivní. Vezměte si rozdíl mezi společností slušných lidí, kde obličeje spoluobča­nů a hlavně spoluobčanek (sprosťák by řekl - samá kyselá prdel) mluví samy za sebe, a proti tomu vlídné úsměvy prodejných krásek, které způ­sobí byť falešný, ale přece jen pocit, že vás má někdo rád, že jste někomu milý a že vás někdo chce! Leč o masérkách až jinde.

Sedl jsem si s P. k baru a vzpomínali jsme na časy, kdy jsme hráli big-boš. Přišla přítelkyně P., tak nádherná, že jsem málem spadl z ty barový stoličky. Nohy až na Everest, krásná koza - levá i pravá, pas jak proutek - chůze gazely, jen ten vlídný úsměv mi tam chyběl.

To je moje děvče, povídá P. a vidí na mně ihned tu proměnu v závis-tivce závistivýho!

Jo, P., povídám, .. .ty si, hochu, umíš vybrat! Ale aby nebyl moc pyšný, tak to mírně shazuju:

To je snadný vybrat si takovej matroš, když pracuješ ve skladu s ním. Skladník se ke všemu dostane první!

To není masérka, ujišťuje mě P., ale moc mu nevěřím. Představa, jak oslovuje v samoobsluze takhle krásnou holku, která za prvé asi vůbec nechodí nakupovat a za druhé by určitě neodpověděla u regálu na oslo­vení stárnoucího tlouštíka, když jsme s P. přibližně oba stejně hezcí... promiňte, nehezcí!

Ať je to, jak je to, furt čumím na tu holku a těžko se soustředím na vzpomínky z bigbeatového mládí.

Ty, P., jen velmi roztržitě navazuji konverzaci, ...četl jsem v Playboy, že jakýsi fotograf sem šel fotit, tady se při tu focení zamiloval a jednu z místních panen jako choť sobě pojal!

Tak to je fakt, četl jsi dobře, povídá P., .. .akorát ji musí vyplatit.

Z otroctví?

Ne, ale stála určitou sumu. Jel jsem pro ni, platil letenky a taky má nějakou pracovní hodnotu, že ano, něco pro podnik vydělává. To nejde přijít a odvést mi holku. Co moje živnost?!

To ho přijde panna nevěstinka dost draho, co?

Ale houby, směje se P., ...chytrej chlap si to spočítá a ještě na tot. vydělá! Koupíš si ženskou, a když je po lásce - šup na chodník masírovat a koukej navalit, holčičko, co za tebe tatíček musel zaplatit! A ještě ji můžes prodat zpátky za zbytkovou hodnotu! Nebo ještě se ziskem do Polska nebo do Bulharska!

Jen zírám, jak se P. vyzná. Pro mě, literáta, je to hned námět na povídku:

ŠŤASTNÁ BANKA

Napsal: Kokot Kokotovič Stanislawskyj (můj pseudonym)

Mladý talentovaný fotograf Fudži zcela náhodou zabrousí do masážního salonu .' Železná Sparta. Tam ji spatří, kvítek líbezný! Ano, tam pozná Kiki, milou a počestnou dívku, která jen s největším sebezapřením vykonává odpornou práci.

Jejich pohledy se střetnou, Kiki ještě rychle vyřídí dva zákazníky (s maximálním odporem) a jejich ruce se sevřou. Nemluví spolu, ale jejich oči! Ty říkají všechno! Budeš mou! Navždy!

Ouha (k masážpapá): Ty ošklivé, tlusté prase! Ty bezbožný zločince! Kiki bude mnu ženou!

Masážpapá: Ouha... ouha, mladý muži. Stála 500 000Kč - půl melounu! Máš je, jestli ano, tak je naval a Kiki je tvoje! Jestli ne, tak si buď zaplať další rundu, nebo odpal. Plačicí Kiki odchází na pokoj s romským zákazníkem, zoufalý Fudži běží do banky: Pane bankéři! Milý pane bankéři! Zamiloval jsem, se, půjčte mi půl melounu!

Bankéř: Milý hochu, banky jsou od toho, aby podporovaly soukromé podnikání, naše poslání je půjčovat komunistům peníze, aby mohli privatizovat své bývalé podniky! A to ty nejsi! Byl jsi aspoň v Pionýru?

Fudži:Ano.

Bankéř: No dobrá... dobrá, ostatně půl miliónu zase není až tak moc, že? Čím budeš ručit?

Fudži: Čestný pionýrský, soudruhu bankéři!

Bankéř: To si strč do prdele, ale můžeš ručit koupeným majetkem! Souhlasíš?

Fudži: Ve jménu čisté lásky souhlasím!

Banka uzavřela s mladým mužem smlouvu, on dal peníze masážpapá a ten mu z ruky do ruky vydal štěstím slzící Kiki. Kiki líbala svému zachránci ruce a s pláčem se mu svěřila, že zatímco on v horečném chvatu jednal s bankéřem, mstivý masážpapá v hněvu, že přijde o Kiki, ji ještě poslední noc zdarma věnoval motostřelecké divizi majora Pecháčka (Šimek/Grossmann).

Ale už je to minulost! Už je to za námi! Štěstí mladých lidí bylo tak velké, že nikoho ani nenapadlo mluvit o tom, kolik má divize mužů. (Zesílená divize, upozorňovala Kiki, ...zesílená divize, miláčku, na poslední chvíli dorazily posily. No nic. Akorát se mi blbě chodí, ale to se spraví!)

... Uběhly měsíce naplněné láskou. Té bylo v šťastné rodině spousta, ale s penězi to již bylo horší. Ač se snažil, jak se snažil, mladý muž měl smůlu. Přítel, který mu nabízel obchod s lehkými topnými oleji, skončil přivázán k traverze v přehradě, moudrý parlamentní zákaz prodeje kusových cigaret mu překazil možnost vydělávat si prodejem nekolkovaných kusovek a celou jednu splátku bance prohrál v hostinci v sázce o poctivost českých ligových rozhodčích! Také investice do pěti set velkých plyšových medvědů zklamala. Z Plzně až do Rozvodova nenašel jediný kousek volné půdy pro své medvědy. Všude už byli plyšoví medvědi druhých obchodníků. Tato smůla přivedla mladou dvojici opět do banky.

Fudži: Soudruhu bankéři, nemám na splátky! Slitování!

Bankéř: Chovejte se tržně, mladý muži! Jedná se o typický příklad špatného podnikatelského záměru! Předmět vaší půjčky - milostivá Kiki, vaše paní manželka - bohužel propadá bance! Hlavu vzhůru, příště už budete chytřejší hochu! Učený z nebe nespad, tak neskuhrej!

Fudži: Soudruhu kapitalisto, pro lásku Boží, můj otec s vámi byl v jednom útvaru Lidových milicí! Slitování! Kiki je v jiném stavu! Čeká dítě! Naše tržní dítě, soudruhu bankéři! Nového člověka nové šťastné doby něžné revoluce! Heil! Na stráž! Čest práci!

Bankéř: Je mi líto. Nevysvětlil bych to akcionářům. Zabavuji Kiki jménem banky! Můžeš ji vidět v návštěvních hodinách. Až se dítě narodí, bude k odběru na přepážce v hlavní dvořané! Tady je stvrzenka.

Chcete vědět, milé děti, jak celý příběh skončil? Druhý den se objevil v bance vnitropodnikový oběžník:

Vnitropodnikový oběžník - Bankéříček

Oznamujeme všem řádným zaměstnancům banky, že v rámci správního mimoodvolacího řízení zákona 0684/B292 Sb. získala banka slečnu Kiki, sexuální pracovnici.

Kdo ze zaměstnanců bude mít zájem o bezplatné služby tohoto druhu, nechť vyhledá předsedu odborů bankovních zaměstnanců, který má na starosti podnikovou rekreaci.

Upozorňujeme zaměstnance, že rekreační poukaz v podnikové chatě není totožný s poukazem na slečnu Kiki. Všichni zaměstnanci i odboráři jsou povinni řídit se rozvrhem pracovní činnosti a itinerářem sestaveným generálním ředitelem.

Pracovna slečny Kiki, naší nové kolegyně, je ve druhém trezoru zprava.

gen. ředitelství a náměstci zaměstnanci na přepážkách akcionáři

zaměstnanci kanceláří a ostraha ministerské kontroly a úklid lesbický den pro zaměstnankyně návštěva manžela a rodiny, rezerva pro gen. ředitele.

Upozorňujeme zaměstnance, že není dovoleno dožadovat se služeb v trezoru bez řádných poukázek, podepsaných předsedou odborové organizace. Není dovoleno slečnu Kiki při práci mlátit a požadovat nestandardní služby. Jsme slušná banka a poskytujeme svým zaměstnancům slušný měšťácký sex vleže a potmě! Všechny prasárny budou postihovány snížením prémií.

Generální ditelství upozorňuje, že v pracovně slečny Kiki je instalována průmyslová televize - vnitřní bankovní okruh. Nemáme před sebou žádné tajnosti!

Jsme zaměstnanci jedné banky a každý z vás má právo kontrolovat svého kolegu na půdě ústavu. Je zakázáno v trezoru zhášet, házet přes kameru ručník a schovávat se s Kiki v rohu! Kdo se stydí, ať to dělá doma!

Servisní služba pro zaměstnance končí týden před porodem naší kolegyně. Na výslovné přání slečny Kiki je orální rezerva v tomto týdnu vyhrazena pouze gen. řediteli a jeho náměstkům. Po uplynutí šestinedělí obnovuje se normální provoz.

Ručník a mýdlo každý svoje! Prezervativy jen na vyžádání oproti úplatě. Myjte se a udržujte místnost i Kiki v čistotě! Fotografování a filmování zakázáno!

(generální ředitel)

Zatímco si takhle promýšlím povídku a přitom klábosím s P., začínají se trousit do salónu první návštěvníci. Přichází host z nejmilejších - pan Suchý, můj přítel Beránek, náš slávistický trenér, Marta Kadlečíková, královna sexu, a spousta lidí, které neznám a které pozval Bosny. Jsou mezi hosty i mí kolegové z ČSSD i z ostatních stran, ale nechci je jmeno­vat, protože jsou hodní, že přišli, a navíc si myslím, že návštěva v salónu je nadstranická, i když je tenhle v tuto chvíli mimo provoz a vyhrazen čistému umění výhradně z mého pera a nikoli normálních hostů (shle­dávám tuto větu mimořádně vtipnou a obdivuji se vlastní genialitě).

P. se směje, když mu sděluji své rozhodnutí být diskrétní, co se týče mých hostů, a povídá: Kamaráde, to bys koukal, co sem chodí za potentáty a velká zvířata! Choděj zadem, aby je normální hosti neviděli!

Přeruším teď na chvíli salonní seanci, protože jsem zapomněl, že vám chci psát nejnovější aktuality, co se děje, kolikátého je atd., takzvaný žur­nál. Mnozí jste mi psali, že vás ze začátku strašně rozčilovalo to moje odbíhání od tématu. Protože se ale vždy důsledně vracím a precizně navazuju, nakonec jste si na to zvykli. Fakt je, že až kniha vyjde, už to nebude žurnál, ale text pro pamětníky. To však není naše starost, ne? Tak dobře!

II. část

Tak to byl žurnál a zpátky do salónu, bratři a sestry! Je ráno 7. července. 13 stupňů tepla, vlastně zimy, to je do stodoly na svetr. Topím si v cha­lupě v krbu. Chvíli sluníčko - chvíli déšť! Od Baltu samá hrůza! Božský Krkonoše!

Kde jsem to sakra přestal? Jo, jak se trousí hosté, už jsou tam všichni, sedím s panem Suchým na pódiu a radíme se, kdo bude jak mluvit a jak knížku pokřtíme.

Marta Kadlečíková mi dává orchidej a hned všechny upoutá svým ne skutečně sexy hlasem. Když Marta Kadlečíková mluví, máte pocit, x,e u/ l.iin brzo bude. Je to děsně vzrušující a navíc je vtipná a všechno, co říká, ni.i děsnej glanc! Jo, Mucha si uměl vybrat! Budiž mu země lehká!

Začíná křest a já čtu ukázku z knížky, tu část s tím žluťounkým kachňátkem. Sotva začnu, uvědomím si, že je to na lidi v salónu dlouhý, ale na naštěstí nikdo neruší a končím těsně před tím, než se začnou vrtěl! Otvírráme šampáňo a pan Suchý polévá knížku, dělá to tak ohleduplně, ten božský člověk, aby byla knížka pokřtěná a přitom se nezničila a mohla se ještě prodat! Nebo dát!

Mošny s Jaroschem jsou grandi a po celém salónu se rozdávaj knížky zadara. A protože jsme v Čechách mezi svými bratry a sestrami, vidim své soukmenovce, jak si je rvou do tašek a pod svetry po pěti i více Musím se ovládat, při autogramiádě, která následuje, abych se stále usmíval i tehdy, když přede mě položí jedna osoba deset knih k podpisu! J sem lakomec lakomá, a tak aspoň vtipkuju: Sakra, vy máte ale velkoon rodinu, co? Koukám, deset knížek, to je i pro ty, co už umřeli, že? Dojde? Nedošlo!

Po autogramiádě si jdu sednout s P. na bar.

Jí ti tak závidím ten salón, povídám a myslím to upřímně.

Není to špatný, vždyť říkám, že to byl můj sen.

Jestli tě to zajímá Ringo, pojeď se mnou do Thajska pro nový děvčata!

Jak pro nový děvčata? ptám se.

No, pro novou várku, chce to jako v divadle nové premiéry. Nezapomeň, že mám klienty, kteří byli na masáži s každou už několikrát! Ti mi za chvíli začali chodit někam jinam! Jak by to v tom Bangkoku bylo?, zajímám se. Prosím tě, ty se samy cpou! Stovky, jen vybrat! A lezou za tebou i rodiče a vnucujou ti je! Jich neubývá! Našukaj si hned nový!

1. Jako myslíš, našukaj si novou dceru a hup s ní do masážního salonu: Jo! Vdyť tam se to tak nebere! Jedna z mých holek má desetiletého a je jí dvacet, to znamená, že ji někdo zbouchnul už v doseti! Nesmíš na to koukat evropskejma očima, ty vole! Nebo víš co^, povídá, já mám lepší nápad! Až přivezu novou várku, tak bude zajížděcí týden! Musíme ty holky s kamarádama zajet! To máš skoro jako s novým auťákem. Taky je lepší, když si ho zajedeš sám. Dokud má nový motor, musí se postupně zvyšovat výkony, ne?

To je fakt!, připouštím, ale podle toho, cos mi vyprávěl s tou dvacít­kou a desetiletým synáčkem, tak ta už byla řádně zajetá, ne?

Ale ano, směje se P., ...stejně musí mít trochu instruktáže, co chce Evropa a podnik. Přijď na zajížděcí týden! Bude se ti to líbit! Je to úplně zadara! P. mi vidí na očích, jak se mi zajížděcí týden líbí a jak se nemůžu dočkat!

Anebo, chce mi udělat radost, zůstaň tu dneska a nemusíš nic platit! Budeš můj host! Zaplatíš holce a mně nic!

P. je opravdu kamarád, ale na mě je to všechno moc rychle, znáte to. Starého psa novým kouskům nenaučíš! Navíc je obrovský rozdíl mezi totalitními čuníky a porevolučními čuníky! Čuníci něžné revoluce už žijí v jiném světě. Už se vyrovnali s tržní ekonomikou i v oblasti erotiky! Já ne! Jedu si pořád jako za komoušů. Chápete mě, bratři a sestry, kteří jste se mnou vyrůstali v táboře míru a socialismu? Chápete, viďte. Já už jiný nebudu!

Uvedu příklad: přichází mladý novinář, je sympatický a vlídně se usmívá. Je nóbl oblečen, má diplomatku, skvělý sestřih, zkrátka řízek. Požádá mě o rozhovor. Jsem rád a souhlasím! Pak mi řekne, že je z Rudé­ho práva, a já se poseru! Nemůžu za to! Těch čtyřicet let hrůzy z těchhle novin! Co napíšou v Ruďasu, Jirko? Ten bez toho oka, nebo ten s tou kulhavou nohou? Zákaz činnosti, nebo přežijeme léto? Co, vy nositelé imperialistické kultury? Co, soudruhu Schelingere a soudruhu Ringo? Pročpak jste Ringo, co?

Já vím... jiná doba... jiné Rudé právo... nejčtenější noviny... jsou ke mně vlídnější než sametový tisk... nevadí jim pravolevý Ringo!

Měl jsem v Ruďasu nejlepší kritiku na knížku, pumprdentlich Lidové noviny ani tuk... každý za někoho kope a ty nevíš za koho? Mladá fron­ta? Komu patří, kdo jsou jejich koně? ODA? ODS? Nezjistíš to! Tápeš a tušíš a stejně to není jisté... co pochytáš... tahle stanice... bacha! Ta je hradní! To jsou havlovci! Pozor, německý peníze! Co? Tamhleten list? Bacha, to jsou fedorovci gálovci - izraelský peníze? Bacha! Tamhleti? Pozor, fanatický klausovci! Bacha, anglický peníze!

Kam se vrtnout, nebohý pravolevý Ringo, když nepatříš nikam! Bum, zloději, zleva po držce! Bum, zloději, zprava po držce! Nikdo tě nemá rád, nikam nepatříš, ty vole! Tak se zařadí Vlevo, nebo vpravo! Klausovci tě rvou doleva! Komunisti tě rvou doprava!

Hovno, soudruzi! Zůstávám dál pravolevý Ringo! A tak ti pomohou jen kamarádi. Fidelis Schlée si přečte článek a řekne: Máš pravdu, Ringo, co píšeš! Vydám to!

A tím riskuje pravicový prcunk na koberečku. A já dostanu prcunk v lidovém domě, co že to mám za kamarády! Ale řekněte: není přátelství vícnež politika?

Nebo další deformace: jedu do Španělska či kam, kýho čerta... jeduk hranicím a už od Stříbra se mi stahuje krk a zadek. Jsem nervóznější víc a víc, přijedu na hranice a tam se poseru! (Obrazně řečeno.)

Tatínku, co je ti?, ptá se můj syn. ...Čeho se bojíš?

Čeho? Příslib! Shánění! Uplácení! Strach! Potvrzení výjezdní doložky! Uliční výbor! Trestní rejstřík! Vyjádření zaměstnavatele! Vyjádření ROH! kdy jste naposledy vycestoval? Máte příbuzné v zahraničí? A kde? A co tam dělají? Máte povolení z vojenské správy? Máte potvrzení o oděvzdáni vojenské knížky? Vystupte si a otevřete nám kufr a motor! Najeďté si prosím na stranu, na jámu, soudruh přijde se zrcadlem na kolečkách pod vůz! Bože! Moje mařeny a doláče koupené v potu tváře od veksláku za nekřesťanský ceny! Ten majeteček! Těch pitomejch sto dolarů a dvě sté in.iíen nastrkanejch v prádle... prášku na praní... ve vypuštěný v rezervě, stočené ve falešném monočlánku, zašroubované v postranním zrcátku, zalité voskem v krabičce od kubánského doutníku v náhradním kanystru s benzinem atd.... Vydalo by to na knížku! Jen ty skrýše za těch řekněme třicet let! A to nemluvím o prokazování nabytí věcí při zpáteční cestě!

Cožpak je možné tohle zapomenout? Já už nikdy! Zase jsem někam odběhl, promiň, milý čtenáři, už jsem zpátky.

Křest pokračuje úspěšně, štědrost P. nemá hranic a naši hosté se nim začínají ožírat. Zatím mile. Křest už je za námi, ale málokdo se zvedá. Přichází společnost mužů i žen středního věku, je jich asi dvacet. P. se omlouvá a odchází...

 Kulíme, kulíme

Když u nás v Čechově čtvrti kulili popelnice na hlavní, tak jsem nebyl doma. Kulil bych, kulil, ale vrátil jsem se v noci a nevšiml jsem si, že moje popelnice stojí osamocena jako voják v poli a všichni sousedi mají od ku­leno. Protože jsem minulý týden také nekulil, neboť jsem byl v Římově, všechno mi to padalo ven a nedala se přiklopit, jak byla narvaná, takže jsem se naštval a šel jsem volat vrchního popeláře. Kupodivu to zvedl.

Dobrý den, představil jsem se a zeptal se ho, proč už zrušili ten hez­ký zvyk odvážet mi popelnici, vlastně nádobu na tuhý odpad (říkám to dobře?).

Vrchní odpadář nebyl ani příjemný ani nepříjemný, řekl bych, že byl úřednicky ostražitý. Možná, že tón jeho hlasu byl milimetr vychýlen směrem k nepříjemnosti, víc ne. Zeptal se mě velmi neosobně na adresu a povídá: Neprovádějí se u vás nějaké zemní práce nebo nějaký výkop? (Věděl, liška, že ano!)

Provádí, já na to, ...ale zemní kanálníci vždy upraví terén tak, aby do ulice byl přístup. Když sem jezdím hondou, proč sem nezajede kuka vůz?

Pane, to musí vědět řidič vozu, jestli tam může, nebo ne!

A hlas vrchního tuhého odpadáře se opět o milimetr posunul k nepříjemnosti. Můj hlas ale také:

Možná, že to chce jednu věc, odborně se tomu říká couvání. Jestli se ne­mýlím, tak je to dolů - od sebe a dozadu! Jestli to nezná, já mu zacouvám!

To nejde, pane! Nesmíte do kokpitu! (Teď si nejsem jist, jestli řekl kokpit, spíše jsem si to spletl, zkrátka nesmím do kabiny.)

Tak proč nezacouvá, pane? Když tu couvaj všichni! Ausgerechnet couvaj, jenom když jsou tu podzemní kanálníci, ti ve tři odejdou a ulice je průjezdná!

Vůz smí couvat jenom deset metrů, prohlásil rezolutně vrchní tuhý odpadář.

Nechal si znovu říct adresu a slíbil, že to prověří.

Milí čtenáři! Neuvěřitelné se stalo skutkem! Druhý den přijeli kluci popelářský pro můj sajrajt. ...Už vám pro to jedem, volali z dálky a ne­vypadali naštvaně. ...Šéf nám strhne prémie, říkali. Omlouval jsem se jim, ale vodopád hnusu z podvíka mé popelnice mě ospravedlňoval.

To by mi bylo líto, povídám a ptám se na směrnici o desetimetrovém couvání.

Ano, je to pravda, potvrdili mi. Nařídil to šéf, ale nikdo z nich neví proč. A tak zůstává tento fakt pro mě záhadou.

Na Slavii jsem byl jeden z prvních. Vlastně ne, kecám, už nás tam bylo dost. Všichni pobíhali z kanceláře do kanceláře a bylo znát velikou ner­vozitu ve vzduchu.

Musím se zase přiznat, že jsem porušil nové předsevzetí z chalupy, a sice, že budu u všeho přemýšlet!

Když jsem jel na Slavii, tak vidím, na ulici pěkná holka nabízí přihláš­ky na účast v amatérské soutěži Camel Trophy! Už jsem to viděl v tele­vizi a šémě neklidu již bylo zaseto v mém srdci. Zastavuju a beru si od ní dvě přihlášky, jednu pro sebe a jednu pro svého mitfáru, někoho už seberu. Když sedím u Ing. Lešky, tak mu to nabízím, a že já umím nabí­zet - servíruju mu to jako Ota Pavel svým zlatým úhořům!

Čteme oba: Staňte se členem českého týmu pro Camel Trophy! Prožijte nezapomenutelné a fascinující dobrodružství! 16. ročník soutěže Camel 'Trophy povede po stopách Mayů v džun­glích Mexika, Guatemaly, Belize, Hondurasu a Salvadoru v automobi­lech Land Rover Discovery. Více než tři týdny v extrémně náročných podmínkách prověří 20 amatérských týmů pěti kontinentů. }ste-li starší 21 let, vyplňte registrační kartu a pošlete ji!

Třicetdva vybraných uchazečů bude pozváno na výběr národního týmu. A bac - máte to, my přece nemůžeme nejet, pane inženýre!

Ing. Leška zaváhá jen setinu vteřiny a říká:... Jasně, jedu, dejte sem tu vyhlášku. A oba hned vyplňujeme kartičku na soutěž.

Pane inženýre, rozvíjím hned svoje teorie,... jestli nejsou blbí, jestli z těch kamelek nemaj vykouřenej mozek, tak nás jasně vezmou! Vytvoříme slávistický vůz! Já o celém závodě napíšu knížku, kombinovanou s cestopisem, a v ní oslavím ty jejich cigára, až se z toho poserou, že je pak budou lidi hulit po dvou najednou! Jestli nejsou blbí, tak nás vezmou. Nejde přeci o vítězství, ale o publicitu! Ing. Leška už se čapnul a taky začíná fantazírovat: můžeme udělat to, že vyzveme sparťany, ať jedou v mém jeepu! Pojede jedno auto Slavie a jedno Sparty!

To je úžasný, vítám jeho myšlenku, nebo utvoříme jednu slávisticko-sparťanskou posádku! Vy, já, Mach, kameraman z televize a auto je plný!

Stále jásáme a už se vidíme, jak si to hasíme v Mexiku, jak to řežu kolem pyramid a Mayové v úctě uskakujou, Leška mává slávistickou, Mach sparťansko, vlajkou a indiáni čuměj!

Večer po soutěži než odjedeme společně na místní diskošku, vy­cházíme před Hilton, a rozdáváme domorodcům zrcátka, korálky a ka­menné sekyrky s pazourkovými noži. My s Ing. Leškou pochopitelně se slávistickými, Mach se sparťanskými iniciálami! Jaká nádhera! Máme oba takovou radost, že jdu a v Edenu házím přihlášky do schránky!

Možná si řeknete, proč vám to tu vypisuji, ale úzce to souvisí s naší tematikou. Jedná se o zásadní vlastnost, kterou ženy, až na malé výjimky (ženy s vousama), vůbec nemají. Tento druh chování je jim naprosto cizí!

Uvažte: cvok, kterému je padesát, je částečně barvoslepej v kombinaci se šeroslepostí, špatně slyšící, i snášející vedro větší, než je 27 °C, který usíná hned po Televizních novin, chodí odpoledne spát (i když jen ta k na hodinku, na dvě!), který si nepamatuje víc než den dozadu, který vůbec netuší, proč auto jede a na jakém principu (ví jen, že benzin vybuchuje ve válcích a to se přenáší rovnou na kolo buď na dvě přední, nebo na dvě zadní, podle toho, jaký máte náhon, tenhle blázen chce jet do Mexika závodit do džungle s ostatními blázny a který nesnáší komáry a hmyz!

Dokonce vůbec nezaváhá, okamžitě hoří nadšením. Jde, vyhledá druhého Čecha, dospělého jedince s výjimečnou inteligencí se špičkovými manažerskými schopnostmi, kterému je 35 let, ředitele společnosti Slavia fotbal, a tento druhý cvok bez zaváhání podepíše přihlášku a je okamžitě rozhodnut společně s prvním cvokem udělat všechno, aby se do soutěže dostali!

A to vůbec není legrace, ale realita, když nás vyberou, pojedem! (Musím ještě volat Macha, jestli by nevymyslel takzvanou českou cestu, tj. že bychom se do soutěže dostali protekčně a nečestně, abychom předběhli ostatní svazarmovce. Sparťanský pařát sahá ještě dále nežli slávistický pa­řát, a kdybychom pařáty spojili, tak nás už vidím v Hondurasu.)

Tak tohle by ženská nikdy neudělala! Nikdy (pokud nemá vousy a kou­le). Nikdy by to neudělala, protože není cvok, teda alespoň její úlety ne­jsou tohoto, řekl bych bez nadsázky, dějinotvorného charakteru! Opravdu dějinotvorného, protože přesně takovýhle blázni vynalezli padák, auťák, parní stroj a vymysleli něco tak skvostného, jako jsou pravidla fotbalu!

Tak tohle ženská nikdy! Nikdy! Ženská je taky šintlá, ale jinak, ne dějinotvorně, ale průserově. Je schopna milovat krasavce s útlejma bokama, chlupatejma prsama, poleze před ním po zemi, bude rodit na sněhu, uřízne si kus nohy a dá ji dítěti k jídlu, aby neumřelo hlady (Kopčemova maminka), zemře pro vlast (Zoja Kosmoděmjanská), vytáhne kozy v par­lamentu (Cicciolina), dokáže do smrti milovat Sovětský svaz (Švorcová), bude šukat s Goebbelsem (Baarová), ale nikdy, nikdy se nepřihlásí na rallye do Jižní Ameriky, a zvlášť ne v padesáti letech! To ne! Tohle do­káže jen pán tvorstva!

Utvrdila mě v tom znovu sekretářka pana Ing. Lešky, která, když vi­děla, co její šéf vyplňuje a jak nám oběma svítěj oči, povídá: To znám, můj muž se tam taky přihlásil!

Je na ní přitom vidět, že se jí citelně ulevilo, protože ji vyděsilo, jakého má doma blázna. Když ale viděla a slyšela takhle vyvádět svého šéfa, kterého si velmi váží, a božského Ringa, souputníka blázna jejího dona, uklidnila se.

A už jsem zase v tom, ten můj nešťastnej smysl pro mezipohlavní spravedlnost mi velí uvést to na pravou míru. Příklady, co dokáží ženy, jsou extrémní a vymykají se zcela normálu. Potěšující v tomto seznamu je fakt, že vyhrává zase Češka, Jiřina Švorcová, protože největší frajeřina je opravdu asi ta láska k Sovětskému svazu, když si uvědomíte, co se tento svaz přítelkyni navyváděl za alotria!

Namátkou jmenuji - Katyňský les, (soudruh Stalin), šest miliónů Ukrajinců mrtvých hlady (Stalin), více zabitých vlastních soudruhů vlastními soudruhy než hitlerovci (soudruh Stalin), 1968 (soudruh Brežněv) atd., atd...., a dalších takových skopičin. Tak mimo tu Švorcku znám pár děvčat, která mě přeperou a přetrumfnou ve všem, a ne jenom mě!

Takovým dosud skvostným žijícím příkladem je slečna S. Slečna S. je navíc živoucím důkazem pravdivosti českého přísloví, že čert sere vždycky na jednu hromadu! S. byla tak krásná, že kam přišla, tam se mužský o ni rvali. Měla obličej, jaký nebylo hned tak vidět, figuru zapřičiňující po zhlédnuti mnohatýdenní poluce, zatímco vy jste po hodině na slunicku měl barvu vařeného pašíka, ona byla bronzová, byla zdravá jako řípa, na co sáhla, to jí šlo, jezdila mistrovsky na lyžích, hrála skvěle tenis, výtečně malovala, měla sloní paměť, navíc měla tu nejskvělejší vlastonost , že milovala šeredný chlapy, čemuž i já vděčím za bližší kontakty s touto dívčí perlou.

Tak o ní koluje příběh, jak Mirek Adámek trénoval rychlostní okruh, a když se tam nachomýtla Sylva, hned se z ní podělal, když viděl tu nádheru. Zeptala se, jestli by se s ním nemohla svézt, Mirek že ano, protože jen slepec by dokázal S. něco odmítnout. A tak si Sylva vyhrnula sukni a zajela ten okruh o vteřinu pomaleji než Adámek, který na něm trénoval sto let.

Nebyl jsem u toho, ale mohu prohlásit, že je to určitě pravda. Autem na ledě jezdila smykem a projížděla zatáčky, aniž by vjela do levého pruhu, a já na zadním sedadle ječel hrůzou a zavíral oči.

Kdybych volal S., určitě by se mnou do ty Jižní Ameriky jela, taky by ani nezaváhala, ale s tou bych ten závod vyhrál, a to není ono! Já chci jel pomalu, dívat se okolo na pyramid a na opičky, rozmlouvat s Ing. Leškou o hře Slavie, zastavit si u horské říčky a trochu si dáchnout. Povozit mladá indiánská děvčata (jen s ochranou). Zastřílet si okolo z našich bouchaček (doufám, že by nám dovolili vzít si naše bouchačky, jinak by asi Mach nejel a já taky ne), když uvidíme hezký turistky - stopařky, tak je taky kus svezeme (taky s ochranou), když uvidíme, jak v kině u jezera Titicaca dávaj něco prima, tak zajdem do kina, takhle nějak si představuju já krásnou rallye! No, ještě se tam nevidín.

Udělal jsem takové předsevzetí, že absolvujeme celá rodina jakési vzdě­lávací kolečko. Každý měsíc jedno představení ve zlaté kapličce! Komplet všichni a povinně! Dvořák, Smetana, Janáček, Mozart, Verdi, Vrchlický, Jirásek, Zeyer, zkrátka klasika, vlastenecký počin, návrat ke kořenům, je zvláštní, že národ začíná hledat své kořeny, až když mu začínají uhnívat!

Děti mi akci schválily a daly mi jedinou podmínku. Pouze do první řady, v nejhorším do druhý, ale když nebudou lístky, počkáme na další měsíc, ale do jiný řady nepůjdeme! Když už do Národního, tak dobře slyšet a dobře vidět, jinak to nemá cenu!

Souhlasil jsem a šel koupit lístky. Ve frontě v předprodeji jsem byl je­diný Čech a říkám slečně v pokladně: Na co máte první řadu? A kdy? Ale jenom na klasiku! Žádná současnost! Žádné nové talenty! Žádné nové a progresivní nápady, žádná činohra, nic! Chci klasiku s kulisama a bez moderní dekorace a hlavně tu první řadu!

Pokladní se ohlíží, protože myslí, že se točí skrytá kamera, nějaká le­grace pro televizi, ale když melu pořád svoje, tak nakonec vyhledáme - Dalibor! To je ono! Dalibor - dej! Jak říká Rudla Rokl! Dalibor - ne loď! Dalibor - dej! Dalibor - brát! Kupuju čtyři lístky a padám u pokladny na zem. 1200 Kč! Čtete dobře -1200 Kč, a to jsme se trefili jen do druhé řady, možná že první je ještě větší darda!

No nic, říkám si, jen klid, hochu, kdybys hulil, tak to prokouříš za týden, nelituj peněz za kulturu, taky z nich trochu žiješ!

Zase zjišťuju, jak na mě platí stejné zákony, jaké platí už tisíce let a jsou neměnné! Tím, že to je taková pálka, začínám si celé akce vážit a více se těšit, ukazuju dětem lístky za 1200Kč a pocit se přenáší na ně! Bereme je všichni postupně do ruky jako vzácnou relikvii a večer v Národním nabývá větší, mnohem větší ceny! Málo platný, kdybych je koupil po padesátce, tak je někam dám, horko těžko je budu v den představení hle­dat, pak je někde vyhrabu, zmuchlané šoupnu do kapsy ke kapesníku, potom budu váhat, jestli sako nebo ne, a kravatu, tu už vůbec! A jestli by nestačila záplatovaná, leč čistá mikina atd.

Syn by mi nakonec volal, že nemůžou, protože jim přijde návštěva, a ať jdu sám, že půjdou příště, a Judy by neběžela ze školy rovnou, ale řekla by, tatínku, já mám školu do sedmi, a tak to nestihnu!

Ale tohle všechno se nestalo! Nestalo se to proto, že jsem vysolil tu děsnou částku za lístky. Všichni si udělali volno, protože akce získala cenu! Celý večer získal cenu, všechno se svezlo s těma drahejma lístkama! Já jsem ani nezaváhal a rval se do šatů, s černejma vyleštěnejma botama, se střízlivou kravatou, v bílé košili! Lístky byly založeny pečlivě v deskách, aby se nezmačkaly.

Nevážíme si ničeho, čeho jsme dosáhli snadno, nevážíme si věcí, za které jsme nemuseli platit! Čím více musíme platit, tím víc si všeho vážíme - je to prosím přímá úměrnost!

Daniela Kolářová kdysi řekla pravdu, za kterou upadla u davu v nemilost, že totiž lístky zadara nebo za babku od eróháků nemaj pro lidi cenu a do Prahy jede autobus jezeďáků, co skončej ze dvou třetin u Fle­ků. A Národní? - Loď! Jejich Národní pro ně má cenu těch lístků, co v jejich případě byla odměna za dobře vykonanou práci, a protože znali cenu svý práce, tak si každej sedlák nutně odvodil, že uvidí v divadle stejnou práci, jako vykonává on, chci říct stejnou kvalitu práce, takže loď jde radši na pivo!

Nic není jako včera - kdo chvíli stál, už stojí opodál! Vše rychle kolotá, koukám na televizi, už jsem si toho všiml dřív, ale teprve nyní jsem to analyzoval, mladý holky cvičí něco (nevím, pokaždé se to jmenuje jinak, myslím aerobic, nebo jump ok, nebo kýho čerta, pořád se to mění, ale zaujal mě ten styl, tady jsem já, milovník, znalec a soudní odhadce žen, zaznamenal změnu), něco, co cítím, že se mi nelíbí, je to, jako když, se změní klima, jako když stoupne nebo klesne teplota ovzduší, tak to taky hned zaznamenáme.

Koukám teda na ty holky, koukám už poněkolikáté, docela mě to fasci­novalo, ne že ne... to ano, ale nějak jinak, vnitřně se bouřím a protestuji!.

Začne nějaká rytmická hudba, trochu styl jako hudební smyčka, klení se vrací bez přerušení zpět, dlouho a stejně, je to hanba, že já, císař českého hardrocku, nevím, jak se ta smyčka, nechci říkat hudba, jmenuje. Potom se objeví titulek - třeba TURECKO, a zas nic, kde jste - v Turecku, nebo co Turecko? Prostě Turecko? A najednou jsou tam tři cvalíci a děsně rytmicky tančí, nebo to vlastně není tanec, ale ani cvičení, je to něco mezi. Něco mezi a má to choreografii, ale zase to není choreografie, je to míň než choreografie a zase víc než scénář na prostný!

A všichni tři cvalíci se děsně usmívaj, hned od začátku a naprosto bez důvodu. Rovnou do kamery - děsná prča. Říkáte si, třeba je vepředu něco legračního, co nevidíte, a ty holky se tomu chechtaj. To není ten úsměv, ten milý, vlídný úsměv Freda Astaira, to je chechot, teda zase něco mezi. Třeba se smějou tomu, že jsou v Turecku!

Uměl to skvěle Petr Novotný a já tomu říkal maska bezdůvodně nad­šeného šimpanze! Petr byl ale přirozenější. Tohle mně přišlo jako děsná křeč. Jedna ze cvalíků měla dokonce pořád dokořán pusu, jak se smála. Taky tam byl jednou kluk, ale ten vypadal normálně a jaksi mi tam ne­zapadl. Měl normální výšku, a proto mi tam nesedl.

Viděl jsem i cvalíků šest a tam jejich šéfová při cvičení mluvila. Říkala: á, hop, pořádně... a výskala juch! Joj! A uííí (teď si uvědomuji, že tyhle veselý kopy necvičily v Turecku, ale někde v interiéru).

Tohle všechno by mi nevadilo, protože to svůj půvab může mít a má, neboť to zaujalo i mě, který to kritizuju, stylizovaná nepřirozenost.

Vadila mi ta výška těch cvalíků a to, že se vlastně expandují do šířky, a to je estetický směr, který u žen nemohu přijmout. Chci vysoký, štíhlý ženský! Cvalíci zřejmě dělají všechno, aby byli cvalíci, a tak si říkám, třeba mi unikl nějaký módní trend a já se svejma vysokejma, kozatejma blondýnama s hnědýma, nebo lépe zelenýma očima už patřím do starýho železa!

Cvalíci nemaj většinou vlasy! Hrůza, když se vám doma objeví žen­ská, která měla nádherný blond vlasy, ale berme i černý, který jí padají na záda, a ona vám přijde najednou jako kápo z koncentráku a vyklá­dá vám, jaký je to pohodlný a hezký a všechny ty nesmysly, kterým sama nevěří, ale když už tu blbost udělala a vlasy jsou v prdeli, co má říkat? (Viz Hrabal - Postřižiny, tam za to Schmitzer oprávněně udělil výprask!)

Každý pravý muž, kterému je víc než třicet let a žije v manželském svazku, musel toto zažít. Málokde nebyl výprask! Takže cvalíci jsou malí už od přírody. Dej jim Pán Bůh zdraví, štěstí, dobrou mysl a splnění všech tužeb, ale ať nelezou na obrazovku!

Aby byli ještě větší cvalíci, vezmou si delší leginy, či jak se tomu říká, aby je to opticky ještě více zmenšilo. Dále - čím jsou menší, tím větší si vezmou boty! Boty co nějvětší, takže na těch krátkejch nohách jsou děsně hmotný adidasky či nike či kýho čerta, ale musej to být pořádný kopyta. Zrovna volala moje uprchlá žena, když výskali ti děsně šťastní lidi v tělocvičně, ne v Turecku, a šéfová volala jo a oj a pojď mě vystřídal a z druhý řady hned přiskočila další děsně veselá holka a zase zavýskala joja a všechny se tak smály a já to říkám do telefonu Magdě, co mě na těch holkách tak strašně štve, a ona na to: Ne, vůbec tomu nerozumíš, to tak mý být, ony také necvičí tělo baletem, jako my na konzervatoři, ony posiluje valy, cvičí v posilovnách, proto maj ty malý kejty ještě svalna­tější a mají ramena, a to chtěj, to se jim líbí!

A co kozy? ptám se,.. .kozy se jim nelíběj? Proč je sakra nemaj? Aspoň jedna! Jak k tomu přijdu? Proč tam není aspoň jedna pro mě? Taky platím licenci! Chci aspoň jednu s kozama a chci aspoň jednu přes 150 cm! Chci a chci a chci!

A zase vyhrožuju Magdě do telefonu: Budu kopt nohama! Budu takhle dupat! Všechno tady rozbiju a zapálím! Nebudu si ho držet!

Nic naplat, že válím před televizorem a dupu, Magda se mi směje a já fascinovaně zírám na obrazovku, na něco, co by určitě doporučila i komora zubních lekárov! Potřebuju hned teď vidět Cybill Shepherdovou, abych se nezbláznil, a pouštím si Měsíční svit z předvčerejška a kochám se pohledem na ženskou, která neprojde dveřmi dvakrát na výšku. Možná že se svými estetickýma představami už patřím do hrobu a svět dobudou malí prckové, děvčata 150-150-150! jestli se opravdu výrazně změní ideál krásna, tak se na čas vrátila móda z doby Oldřicha Nového, obtloustlého bohatého padesátníka, a ona si ho nebere, protože je zámožnej, ale protože ho považuje za krásného! Taková byla doba! To byla nádhera! To by se Stě svezl! To by se mi líbilo, svět dobudou malí.

Uvědomuju si, že vkusem mám blíž k tomu, kdo vyřezával Věstonickou venuši, než k veselým lidem, co dokáží vyprat i pod uzlem!

Teď mě napadá, jak dělám pořád stejnou chybu, a sice, že ze sebe něco vysypu na papír a pak teprve nad tím koumám, co jsem to napsal a zda jsem zase někomu neublížil, tak to ve mně s těma cvalíkama joj a oj dozrálo, ale něco k tomu ještě musím dodat.

Řekněte si třeba, proč to teda nejdřív, ty pitomče, nenecháš dozrát v kebuli a potom teprv nenapíšeš?

Nelze! Omyl! Prvotní inspirace umělce je nedotknutelná! To jsou ty momenty, kdy mě otravují klasici, a hlavně kdy obcuju s múzou! Víte, že lékaři tvrdí, že při obcování se ženou je přerušení velmi nezdravé, natož přerušit obcování s múzou! To už bych si vůbec nedovolil. To je nejen velmi nezdravé, ale i nebezpečné pro autora samého. Múza je ženská a na obcování si velmi potrpí. Když už se rozhodne s vámi obcovat, tak to je pro vás čest a nesmíte to odbývat, natož přerušit! Mohlo by se totiž stát, že by se urazila a už s vámi nikdy neobcovala, a jste v kelu!

Múza je velmi rozmarná a vybíravá, co se týče mužskejch, ostatně podívejte se na díla některých mých kolegů a kolegyň! Tam není po ob­cování s múzou ani stopy. Taky je to na těch jejich dílech znát. V tomto případě hovoříme o umělecké onanii.

Zatímco v mém případě je nadpozemský vztah obcování s múzou naplněním umělecky reprodukčního stavu jako v přírodě, tj. kontakt já-ona, u umělce onanisty jedná se o kontakt on-on, z čehož logicky ne­může nic kloudného vzejít!

Oproti obcování pozemskému, tedy obcování se ženou, bývá to větši­nou žena, která odejde po tomto aktu obtěžkána, v kosmickém obcování s múzou jsem to naopak vždycky já, kdo je zbouchnutej!

Pak už zbývá to jen řádně donosit a porodit. Porod může být buď na papír do stroje, nebo na malířské plátno, nebo na notový papír.

Nejhorší je případ, který se mi stal, a bojím se recidivy. Múza zase ne­dávala pozor a byl jsem v tom. Nejdřív jsem měl radost a upřímně jsem se radoval z uměleckého mateřství, potom se ale ukázalo, že to budou dvojčata, a sice jedna knížka a jeden obraz. Je to velmi komplikovaný případ uměleckého těhotenství, protože z časových i fyzických důvodů rodí se velmi těžko kniha a obraz současně. Hrozí nebezpečí, že jak spěcháte s porodem, jsou obě díla nedonesená a neduživá. V takovém přípádě je lepší, a kritici to doporučují, jít na umělé přerušení těhotenství, vulgo řečeno na potrat.

Tady nedochází k žádným komplikacím, proto církev katolická, naše dobrá máti nemá vůbec nic proti tomu, naopak, v případě některých umělců potraty v přímo doporučuje!

Asi se zeptáte, jak takové přerušení uměleckého těhotenství vypadá.

Je několik způsobů:

1. Umělec si vleze do vany naplněné co nejvíc vařící vodou, jakou snese, a velmi se opije červeným vínem. Prostě se ožere tak, že zapomene, co chtěl tvořit, na čem chtěl pracovat, a lidstvo je uchráněno vzniku uměleckého debílka.

2. Umělec vypráví svůj ledomrlý nápad některému ze svých šikovněj­ších kolegů, kteří mu ho ukradnou a vyhotoví dílo lépe a rychleji než umělec, který se odhodla1 k tomuto druhu potratu.

 3.  Umělec zabije sám sebe a tím i všechny imbecilní nápady v sobě! Tento              velmi záslužný druh potratu  byl s velikou oblibou praktikován na konci              19. a začátku 20. století. Dnes se téměř nepoužívá. Velmi ro­mantický!

(Poslední, kdo sáhl k tomuto řešení, byl Ernest Hemingway. Když už chudák viděl, že s inspirací je konec, pic do hlavy a nazdar! Jak čestné, viďte. Jak by se vám chtělo křiče Hemingwayi, ne, zadrž, je tu tolik jiných, kteří by to měli udělat! Ty ne!)

Ale abych neodbíhal a vrátil se k tomu mému komplikovanému těhotenství. Porod knihy i obrazu zároveň bych možná při příznivých okolnostech zvládl, ale co čert nechtěl, bližší šetření ukázalo, že mám ještě jedno, a sice mimoděložní těhotenství - sochu! A to už bylo moc!

Moje umělecké zdraví bylo ohroženo. Rozhodl jsem se tedy k uměle mu přerušení těhotenství a nezvolil jsem ani metodu první - ožrání se a zapomnění, ani metodu třetí - umělec zabije sama sebe, ale zvolil jsem variantu prostřední - umělec vykecá nápady před kolegou.

Zorganizoval jsem velmi obratně, abych nevzbudil byť jen zdání, že chci provést potrat, schůzku lidí, kterých si velmi vážím a u kterých byla záruka, že se ujmou a zdárně donosí mé plody.

Sešli jsme se, popili, já se jim svěřil se svými nápady a přátelé rychle odkvačili. Zde jsou výsledky potratu: Zdeněk Svěrák - Akumulátor 2

Olbram Zoubek - Václav Havel píše caru Saltánovi (bronz) Karel Chaba - Malá Strana (olej na plátně)

Vidíte, kdybych to dělal sám, přišel bych o zdraví, a takhle vznikla tři vynikající díla, která jsou vlastně moje.

Vím, trochu to připomíná Cimrmana a mě samého usvědčuje z plagi­átorství, silně to připomíná, jak se dělili umělci o Járovu operetu... můj syn je neduživý, půda ho neuživí, volal, tuším, Kalmán!

Ale není to úmysl, jen těžko, velmi těžko se člověk oprošťuje od svých velkých vzorů a já, jak už jsem se přiznal, zahýbám své múze s Šimkem/ Grossmannem a panem Svěrákem. Odpusťte, kluci!

A propos, včera mi syn vyprávěl, že měl pan Svěrák velikou bouračku a jen zázrakem vyvázl ze zcela zdemolovaného auta!

Díkybohu! Úplně mi zatrnulo. Vůbec si neumím představit, co by­chom si bez vás, pane Svěrák, počali. Naše sluníčko by zašlo! Dejte na sebe pozor, pane Svěrák, stejně by řekl můj přítel psychotronik pan Pfeiffer, to není samosebou. Vždyť já ne sám! Jsou nás už milióny! A ve vašem případě, pane Svěrák, je to čiročirá pravda, což nebylo v případě Sovětského svazu!

Zase jsem popsal tři stránky a chtěl jsem vlastně jen stručně vysvětlit, proč se vracím k těm veselým cvalíkům, které jsem tak zle a odporně znectil, až mě to trochu mrzí. Už vím, proč jsou takoví! Nekonečná je moudrost Boží... jemu chvála za dokonalost přírody! Jako vědí káňata, že bude hodně myší, a sypou ze sebe vejce, nebo obráceně - jako vědí myši, že bude hodně káňat a našukaj děsně myšátek, jako ví modřín, kdy si má ustlat, jak říká Miluška Šimůnková na procházce s kozou, jako poznaj mravenci, jaká bude zima, a ptáci, kde je Afrika! (Mám škodoli­bou radost, že zvířátka to vědí a my ne!)

Příroda ví, na rozdíl od některých z nás, že jsme ve finále! Otrávili jsme si vzduch, znečistili vodu, vykáceli pralesy, vyvraždili divoký zví­řata, otrávili moře a ryby! Nezvratně a nenávratně!

Zkrátka bude se zase uklízet (nás) a zametat (nás) a smýčit (nás) a při­pravovat Zemi k novému životu, k novému repete, tu šanci dostal Noe s rodinou a zvířátkama, a jaksi to nevyšlo, ten experiment se nepodařil. Tak to Pán Bůh zkusí znovu s cvalíkama! Proto si příroda chystá jen typ na přežití. Ví, co přijde! Pán Bůh na nás tentokrát nepůjde s vodou! Přežil by Venclovský a spousta dobrých plavců, nehledě na to, že skoro každej pracháč v Monte Carlu má svoji archu!

Vlastním sajrajtem nás zlikviduje! A teď si to představte: kdo přežije, až to začne? Ono to už vlastně začalo! Já se svou blondýnou, 190 cm vysokou, s dlouhejma nohama a trojkama kozama zajdem u otrávený vody mezi lahvemi z plastu, sedíce na jaderným odpadu, pijíce splašky, jen nám vypnou proud a je po nás, produktech doby!

Změkčilý spisovatel a sexy nepotřebná blondýna, odsouzená k záhu­bě! A kdo přežije? Jedinec, kterého už dnes připravuje evoluční vývoj - žena cvalík! Oplodněna mužem cvalíkem, prchá na svých svalnatých nohách vysoko do hor, prchá dnem i nocí, neboť je velmi svalnatá, je silná a do šířky, poryvy větru ji nepřevrátí, vítr jí nezaplete dlouhý vlas do větví, protože má ježoura, má sílu, neboť posilovala! Bude mít hlad? Skočí po orlovi a zakousne ho v letu, potravu přežvýká a vyvrhne ostat­ním cvalíkům! Porodí na sněhu, vyhrabou jeskyně, skopnou lavinu a přežijí! Budou volat joj a ojoj... a přežijí!

Tak to je to, co jsem viděl na obrazovce a co se mi nelíbilo. Teď už jsem pochopil, byla to závist ohroženého druhu, která ze mě mluvila. Jsme s blondýnou ztraceni! Oni přežijí! A Tofi!

Jednou jsem dělal na Golemu s Honzou Czechem politickou půlho­dinku a byla to děsná deprese. Honza vybral samý smutný, destruktivní témata a půlhodina byla jako loučení Čechů s budoucností, no něco, co by nemělo být.

Fakt je, že když, tak pravdu, ale ta je někdy tak děsná, že musí svit­nout naděje, nebo aspoň úsměv! Vždyť si vzpomeňte na začátek knížky (pane Čech, my vás máme rádi, těšili jsme se na vás, dali jsme za lístky padesát korun a teď máme chuť se oba s manželem oběsit)! Tak to ne! Co bych si počal, já, samotinký, kdyby se mi moji milí čtenáři oběsili! Ne! A když, tak všichni!

Vím, co je mou povinností! Vím, co musím udělat jako přímý poto­mek praotce Čecha! Vezmu vás tam, kam vás přivedl on, a takto k váni promluvím: Moji dobří Čechové - statní jonáci. Zde byla země, země za­slíbená, mlékem a strdím oplývající kolébka má, vlast jediná, i v dědictví mi daná, kolébka má i hrob můj (sakra, teď jsem něco splet zase dohro­mady) ... Prostě vrátíme se na Říp, odkud jsme přišli, a tam se všichni společně oběsíme v tom lese. Kruh historie skvělého národa bude tak uzavřen. Až se tam sejdou v roce 2040 tankisti maršála Rybalka juniora s Reinhardem Heydrichem mladším, tak si jen řeknou - Češi s námi zase vyjebali! Zomreli!

Nastínil jsem vám budoucnost, ale nyní jsme ještě tady, a tak trocha toho optimismu. Stačí málo!

Jak tak vysíláme s Honzou tu smutnou relaci na Golemu, najednou jsem si vzpomněl, co jsem četl ráno v novinách, a povídám do rádia: Víte, milý posluchači, že významný představitel hnutí Hizbaláh se jme­nuje Nasraláh? Ano, jmenuje se Nasraláh! A hned bylo veselo! Řeknete si, taková blbost a jaká je tohle legrace? No přeci je! Ten nešťastník, neznaje jazyka českého, neví, jak se jmenuje, a klidně si říká - dobrý den, jmenuji se Nasraláh! (A nikdo se nesměje! Jen my, Češi.) A pak sem při­jede a nikdo se mu neodváží přeložit jeho jméno, takže Václav Havel musí říkat - vítám vás v České republice, pane Nasraláh, a všichni tam budou a nikdo se neodváží smát, jen my doma u obrazovek. Je to přeci bžunda, Nasraláh konečně v Praze a dole u letadla kompletní diploma­tický sbor, i velvyslanec Mjartan podle vzoru mjáslo.

Už máme lepší náladu? No vidíte, tak na vás přátelsky mrdám! Pavel Eisner! Gigant nad giganty! Chrám i tvrz! Doporučuji všem věr­ným Čechom!

...Tak znamenalo sloveso mrdati >mžikati očima<, a ten význam má např. u Chelčického, Veleslavína, Haranta z Polžic, Komenského (a F. R. Čecha, dodávám já). I čteme ve starém textu (Apollonius): otázal se jeho, proč by na královnu mrdal. Apollon vece: Králi, já jsem na královnu ne-mrdal. U jižních Slovanů se tento význam zachoval podnes.«

Ještě jedna aktualita: děsně mě bolej zuby! To je tou hnusnou padesát­kou! Dřív, dřív bylo hej! Když bolel, tak kaz! A hned byl, mrská, vidět! Vyvrtat, zaplombovat a pokoj! Jo, kdeže ty loňský sněhy jsou! Ani paní dr. Žišková to nemůže najít. Je to možná někde pod můstkem, ale kde? Bolí to od půlky huby až k uchu! Chvíli dokonce i horní patro!  Musíme rozříznout můstek, říká dr. Žižková, ...jinak to nenajdeme!  Nikdy! Můstek dolů? Nikdy! Do smrti smrťoucí si budu pamato­val, když mi narazili protézu na obroušené pahýly! Božský Karluša mě tenkrát varoval: Kdybych věděl, Ringo, jak to bolí, tak bych si to nikdy nenechal dělat! Měl pravdu, Karluša, to byla bolest! Jsme oba přátelé klapaček a já se těším, jak to jednou vyrvu a nechám si udělat klapačky! Mapy klap...! Klapy klap!

Ty vole, povídá Božský Karel, ...Němci to uměj tak, že nikdo nepozná, že to máš!

Klapy, klap! Je to fakt. Kdyby náhodou nevypadaly Ivovi Niederlemu / pusy, když hlavičkoval po rohovém kopu, nikdy bychom v Amfoře nevěděli, že má klapačky. Vysypal z nich škváru, opláchl hadicí u hřiště. . . hup a už měl zase krásný úsměv!

Povídám: Paní doktorko, pojďte, udělejte mi klapačky podle my huby , a já se pak na ně podívám zepředu, a když se mi budou líbit, tak vyrve­me tyhle a dám si tam ty klapačky.

To takhle nepůjde, říká paní doktorka Žižková, ...vy máte horní po­lovinu huby mimo dolní polovinu huby, a to ještě ne na obou stranách, horní vám překrývají spodní, a to se bude velmi těžko dělat na divoko, aby ty dolní nevyvracely ty horní!

Klapy klap . . . klapy klap ... a bolej a bolej a bolej !

Miláčku, holoubku...

Ještě než jsem začal psát, řekl jsem si, že budu věrným převypravěčem vyprávěného, že dodržím slovník a větnou stavbu, způsob mluvy osob, které příběhy prožily. Nemohu se ale udržet a pořád do toho kecám, vkládám vsuvky, podle toho, jak nemohu vydržet do toho nekecat.

Zkusím jeden příběh a slibuji, že se udržím na uzdě. Tady je. Přítel mi vyprávěl:

Nebyla moc sexy. Měla docela pěknou figuru, velké poprsí, taková macatá slovanská samice, ale sexy moc nebyla. Navíc měla takový ne­šťastný oděv. Nic k sobě nepasovalo, ba co dím, přímo křičelo, řvalo... nekombinuj mě s tím, ne, ne... neber si mě, jsem velmi ošklivý svetr!

Nic platno, dívka M. sáhla najisto pro nejhorší možnou kombinaci do svého šatníku. Nějaký čas jsem měl možnost s ní pracovat. Byla velmi ctižádostivá, měla sloní paměť, dobře se učila role, byla učenlivá, pokor­ná a připravená cokoli pomoci, udělat, zkrátka nebylo na ni stížností! Holt ale moc sexy nebyla! Co naděláš?

Nikdy mě během roční spolupráce ani nenapadlo, abych na ni zaťukal v noci na hotelový pokoj. Prostě M. byla fajn, ale šukání vám ani na mysl nepřišlo, tak už to někdy bývá.

Pak se naše cesty rozešly a já na ni měl docela hezké vzpomínky. Když už jsem s M. dávno nepracoval, přišla na ni řeč s jednou kolegyní a já po­vídám, jak M. znám, ale jak je nesexy a jak mi byla skoro sestrou.

M. je holt taková pěkná, poctivě udělaná ženská s dobrými parametry a klasickou karoserií, která se vdá a bude se starat o svou rodinu v klidu, pohodě a míru poklidného domova, říkám jí.

Kolegyni to velmi pobavilo a smála se mi: Vy mužský jste ale blbí. Seš stejně blbej jak ten můj. Ta a poklid domova? Ta a nesexy? Ty vole, ta je na to jako málokterá, kterou znám!

Jo? Ale vůbec nevypadá!

Jasně že nevypadá! Přece nebude chodit po ulici s cedulí - jsem velká pichna, hoši, hup na mě!

No, jo, namítám,... ale něco kouká z ksichtu, něco z očí, něco vyplyne z řeči, ale tady nic! Absolutně nic! Nejsem sám, to pokušení neměl nikdo z mých kolegů.

Tady aspoň vidíš, jaký jste vy chlapi volové. Tahle neviňátka s anděl­skými pohledy, to jsou právě ty největší svině a vilný bachyně. Vy trou­bové honíte sexy holky a potom si vezmete takovouhle mírnou ovečku do manželství s pocitem, jak jste mazaní, jak jste vyhráli nad těma sexy holkama a doma bude věrno a bezpečno! Tuhle! Přesně naopak!, rozjela se dotyčná kolegyně.

Uvědomil jsem si, že má pravdu, a začal jsem o M. více přemýšlet. Jestli je na mužský, jak to říká kolegyně, a asi ví, o čem mluví, tak když si připočítám její ctižádost a mé postavení, kdy jí mohu v lecčems prospět, byl by to objekt takříkajíc bezpracný.

Je veliká naděje, že když ji pozvu večer k sobě na panáka, mohu do­sáhnout svého, aniž bych s dotyčnou musel tančit, tisknout jí ruku, nebo nedejbože dokonce líbat ji v parku! Je to na podnose, zkrátka fajn.

Tak telefonuju a povídám: M., docela bych tě chtěl vidět, strašně rád na tebe vzpomínám, jak jsi byla šikovná a milá, a já si uvědomuju až teď s odstupem, že se skoro neznáme... pojď se se mnou ožrat, sblížíme se­ trochu!

M. bez váhání souhlasila, takže jsem ani nemusel dodávat, že připra­vuji tu a tu inscenaci, ve které na ni budu myslet.

Nebylo třeba. Chování M. souhlasilo s kádrovým materiálem, který mi k ní poskytla kolegyně.

Tenkrát jsem vůbec netušil, co mě čeká, co zažiju a čeho budu svěd­kem! Mám moc rád sex, ale nepřerazím se kvůli němu, ani bych nešel světa kraj pro trochu lásky, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý - hov­no. To já ne. Jsem taky trochu líný a myslím si, jednou sám, podruhé s pomocí a dost! Musí se taky spát a odpočívat.

Večer M. přišla, božsky nevkusně oblečená, kyprá a voňavá samice-. Měla modrou kostýmovou sukni s třešinkou. Zelený angorský svetr brčálové barvy a na něm bižuterii, osm zlatých slonů pověšených na držátku od největšího k nejmenšímu. Červený šátek u krku a modrou stuhu ve vlasech. Bílé boty s černým kramflekem. Byl jsem nadšený, něco tak příšerného jsem už dlouho neviděl. Proto ale nepřišla, a tak jsem byl rád, že ji vidím. I ten nevkus mě pobavil. Říkal jsem vám, že to byla fajn hol­ka, žádná cimprlína, proto jí povídám:

Ty seš ale příšerně nevkusná, víš to M.?

Vím, povídá, a děsně mě to sere. Já za to nemůžu. Vím to o sobě, ale nepoznám to! A tak jdu k šatníku a vždycky se takhle nějak děsně po­strojím, smála se.

Vždyť říkám, že prima holka. Věděl jsem, že ji nemusím opíjet a bude skvělá. M. si ale dala hned dva panáky a už jela: Má vážnou známost, je to vážený občan Spolkové republiky Německo, dokonce člen bavorské vlády. Je ženatý, ale ženu vůbec nemiluje - miluje ji, M.! Velmi! Schází se s M., jak to jde, nemůže bez ní být, chce se rozvést a M. váhá, zda se nemá na umění vykašlat a bejt německá panička! Co já na to?

No, já myslím, že německá panička není k zahození, ostatně sem bys pak mohla jezdit šukat se svými krajany, vysílám první sondu na téma sex dnes večer.

Ano, směje se M. a já vím, že je vyhráno a že vbrzku dojde ke splynutí dvou těl a duší.

M. mi povídá, že zítra má se členem vlády či sněmu, kýho čerta, mož­ná že to teď pletu, ale zvíře politický to je, schůzku - rande!

Má s ním sraz v Rozvadově, protože jeho láska je tak velká, že to nemůže vydržet (Wolfgang) a že ji musí každý týden vidět. Tak si je­dou naproti, ona z Prahy, Wolfgang z Mnichova. A na hranicích spolu šukaj v autě v lese, Wolfgang ji zulíbá, dá jí dárečky a jedou každý po svém.

Wolfgang s pláčem do Mnichova, ona s dárečky do Prahy. Je to děsná prdel, neboť je už mockrát musel tahat traktor z rokle či strouhy, protože M. při tom často vykopne rychlost a ruční brzdu.

Přišlo mi to legrační, protože jsem se nezamýšlel nad tím, co mi vy­práví. Vyznala se skvěle a jen jsem zíral.

Najednou vyskočila, vytočila číslo a do mluvítka povídá:

Vy jste cestovka ta a ta? Vy jedete zítra Paříž-Londýn. Já vím, v devět třicet, mohu se s vámi svézt za alikvot do Rozvadova? Díky!

Jak vám říkám, děsně šikovná. A hned zase skočila do křesla a chytla svýho panáka.

Koukám na hodiny, na splynutí je ještě trochu brzo, a tak tahám z M. rozumy. Vím, že studovala v Rusku, a to je jediné, co upřímně nechápu, proto se ptám: Jak jsi to tam mohla vydržet a neoběsit se?

M. se směje: A víš, že to tam bylo fajn? Rusové jsou moc fajn lidi. Tam byla taková prča! Představ si, oni třeba dělaj večírek na koleji, a kdy kluci přicházej, tak si děvčata stoupnou do řady a vystrčej ji na příchozího, no a ten ho tam musí každý jednou, na uvítanou, šoupnout! Nápad sovětských intelektuálů se mi docela líbí a ani ve snu by mě nenapadlo, že je možno takto překonat hrůzy pobytu v SSSR. Na tom, jak se to teď jmenuje, nesejde, tito skvělí mladí lidé tam žijí stále a při tomto přístupu k životu budou mít hezkou vlast a rodinný život.

Představa mě mírně vzrušila, a proto navrhuji M., abychom si šli leh­nout. Ona bez váhání souhlasí a povídá:

Kde tu máš WC? Musím tam, něco špatnýho jsem zblajzla a mám oči rána děsnou sračku.

Mé vzrušení po tom mírně opadlo, nicméně cesta do postele byla ote­vřená, a tak jsem tam vlezl. M. se vrátila z toalety, svlékla se do nahá a hned po mně skočila, ani jsem nestačil heknout a už tam byl.

Uvědomil jsem si, že dnes poznám, jaký to je být znásilněný. Teda ne doslova, protože já jsem chtěl a znásilňovaná zpravidla nechce, proto je znásilňovaná, takže zatím jsem chtěl!

Přátelé! To nebyla soulož, to byla zabíjačka! M. se mnou házela, ze strany na stranu, převracela si mě, jak chtěla a jak se jí to hodilo, a pokud neměla zrovna ucpaná ústa, tak hlasitě výskala.

Asi po půlhodině jsem toho měl dost a snažil jsem se vymanit z mi­lostného sevření, ale nic platné. M. se mnou smýkala po posteli, a kdy jsem jel zadkem do rohu, vytáhla mě odtud a pustila se do mě znovu. Začal jsem se bát.

Vtom zazněl spásný zvuk telefonu. Vrhl jsem se k němu. Volala maminka M., že prý před minutou volal Wolfgang, člen bavorského sněmu či kýho čerta, a že mu dala číslo k nám, tak abychom to věděli, že bude volat, že mu matinka řekla, že je u mě dotočná.

M. mamince poděkovala a znovu mě srazila na postel. Už to vypada­lo, že bude konec, ale M. si úspěch vydupala ze země a řádila jako černá ruka. Takhle jsem si nějak představoval matriarchát.

Už se to ale nedalo vydržet, když znovu zvonil telefon. Byl to Wolfgang. Chtěl M. Povídám mu lámanou angličtinou, že M. zrovna odešla s ostatní­mi děvčaty a chlapci na autobusovou zastávku, ale že se kouknu a zkusím na ni zavolat do baráku.

Zatímco Wolfgang čekal u aparátu ve své vládní vile v Mnichově, snažila se mně M. dát francouzského hubana a znovu vzkřísit moji muž­nost. Po chvíli vzala sluchátko a udýchaným hlasem (jak běžela do scho­dů) se ohlásila.

Na německé straně se po vteřině radosti ozvala těžká výčitka, co dělá milující dívka v půl třetí ráno u cizího chlapa.

V tu chvíli, ve vteřině, se dala M. do usedavého pláče. Myslel jsem, že se mi to zdá, že něco takového vůbec není možné...

Miláčku, holoubku, jak můžeš být tak zlý, plakala M. a slzy jak hrachy koulely se po zváleném, či lépe řečeno zoraném pelíšku.

Jak si můžeš něco tak strašného myslet? Jak mi můžeš takhle ublížit takovým odporným podezřením! Cožpak mě neznáš? Cožpak neznáš, holoubku, miláčku..., dušičko moje, svou M.?

Pláč a výčitky nebraly konce...: Vůbec nespím, jak na tebe myslím, a ty zatím, ty zlý! Jak jen můžeš být tak zlý a ošklivý!

Na německé straně začal ústup a chlácholení. Čím více Wolfgang jihl, tím intenzivněji M. bulila a naříkala. Pro jistotu mě držela stehny, abych z postele neunikl.

Po minutě nářků se jí začal Wolfgang omlouvat, jak mohl být tak oškli­vý, a slíbil, že všechno napraví! Hlavně ať už nepláče, nebo se jí budou přítelkyně smát!

Jen ať se smějou! Myslíš, že nevědí, jak moc tě miluju? Mně je to fuk! Já tě mám ráda a nestydím se za to!

Následoval vodopád omluv a upřímné lítosti na německé straně. Slyšel jsem dva zamilované plačící lidi.

Dobře se na to dívej, ty vole! Dobře se na to dívej a pamatuj!, říkám si. Vzpomeň si na to, až budeš na druhým konci aparátu ty a budeš volat své lásce, která bude spát u kamarádky!!!

Byl jsem M. v tu chvíli vděčný za lekci. Škoda, že jsem ji nedostal ve dvaceti letech, teď už si svých vědomostí příliš neužiju.

Wolfgang doplakal též a slíbil na zítřek, vlastně už na dnešek, výjimeč­ný dárek! To bude M. koukat, jak ji její kocourek odškodní za tu křivdu na ní spáchanou, za to, jak mnoho jí ublížil, když pochyboval o její lásce.

Ještě nebyl telefon ve vidlici a už mě M. zase mlela. Byl jsem sexuálně ukojený, a tak jsem se začal bránit. Dal jsem M. nejdříve facku, potom zprvu nesmělou ránu pěstí.

To je ono!, vřeštěla M.,.. .to je božská prcačka!

Zkusila ještě jednou znásilnit mé ochablé tělo, což se jí po dvou hodi­nách velikého úsilí povedlo.

Jak vám říkám, to nebyla soulož, to byla zabíjačka. Najednou jsem si vzpomněl na kněžský celibát a poprvé v životě jsem si uvědomil jeho přednosti. M. stále vrkala a lezla po mně. Nechal jsem se volně vláčel po posteli a snažil se zachránit před dalším sexem tím, že vtáhnu M. do debaty o divadle.

Na to zareagovala velmi rychle a začala rozebírat jakousi inscenaci, na kterou ji pozvala kolegyně, jež ve hře hraje. Přitom mě za něj stále držela, a jak byla temperamentní a předváděla mi dobré scénky z in­scenace, tak mě za něj stále tahala jako sovchozní dojička. Bylo to velmi nepříjemné.

Poté jsem musel vyslechnout do nejmenších detailů podrobnosti jejich sexuálního styku s Wolfgangem, který je velmi romantický, a jen státní povinnosti Wolfganga, který nemá čas ubytovat se s M. v hotelu, je nutí dělat to u hranic v autě. To jí vadí, protože má ráda něhu a ne spěch mezi sedačkami volva. Smála se, když jsem se jí ptal, co dělá, když to Wolfgangovi v lese nechce nahoru, což mi opět do nejmenších podrob­ností vyprávěla.

Něco z toho jsem ostatně už před chvilkou okusil i já a možná, že by mě její vyprávění opět trochu sexuálně oživilo, kdyby mi ovšem při tom neseděla M. na prsou a neposedně neposkakovala.

Zeptal jsem se jí, jak ví, že je to s Wolfgangem velmi romantické, kdy je to pořád někde v autě, a M. mi ochotně vysvětlila, že to ví stoprocent­ně, protože byla s Wolfgangem dvakrát v létě na dovolené u moře.

Tam na tom sluníčku, u moříčka... dokázal být Wolfgang neskonale pozorný a něžný, jako studentík!

Akorát mě tam ten kokot pokaždé zbouchnul. Když už to bylo podru­hé, tak jsem mu řekla - Wolfgang, buď se dáš sterilizovat, nebo s tebou už nikdy nepojedu k moři, když to na tebe takhle působí a nedokážeš ho včas vytáhnout. Nebo tě budu sterilizovat sama, rozesmála se M. a mě opět zamrazilo, aby si amatérskou sterilizaci nechtěla vyzkoušet na mně!

Vtom si M. vzpomněla, jak jsem jí večer, ještě než jsme vlezli do pelíšku, lichotil a vyslovil žertem přání, jak krásná smrt by byla být utlučen jejíma skvostnýma pevnýma čtyřkama!

A hned mi také začala mé včerejší přání plnit. Byly to děsný rány, jako když vás bijou do obou tváří těžkým, mokrým prostěradlem, a nebylo to ani z poloviny tak hezký, jak jsem byl včera žertoval.

Když mé dost vyplácala, zkusila ještě několik velmi rafinovaných tri­ků, zda přece ještě nebude trochu ranního sexu. Nebylo!

A tak M. vstala a k mé radosti pro nás pro oba začalo ráno. Udělal jsem kafe a popíjel ho s M. v kuchyni u stolu. M. se neoblékla, co kdyby, že jo. A při kafi na mě občas sáhla pod stůl se smíchem, tak copak dělá náš malej? Nedělal nic a přál si mít plechový slipy, protože dvojité tepláky, které jsem si navlékl, nebyly pro hbité prstíky M. žádnou překážkou.

Koukám na ni, jak se ty pevný čtyřky zvolna a s grácií pohupují nad tím kafem nalevo, napravo, a přemýšlím, jaké to asi bude, mít M. za manželku.

Myslím si, že už po týdnu manželství by se mi nevěra mé ženy, tedy kdyby to byla M., nejevila takovým přestupkem a že bych docela rád několik pomocníků přivítal. Vyděsil jsem se. M. se totiž začala zajímat, kde budu, až přijede z Rozvadova.

Mohla bych se tu večer zastavit, povídá.

Ne, ne, ne... díky, mám tu hosty a zavolám ti, kličkuju. Mám toho dost na půl roku a představa, že bych byl dnes večer zase v tom sexuál­ním stroji, mě naplňuje hrůzou.

Nevadí, prohlásí, zavolám ti sama. Jen velmi nerada se obléká a zvol­na si navléká nejprve svetr se zlatými slony, přitom mě stále sleduje, zda nejevím nějaké známky chuti k intimnějšímu rozloučení, bere si sukni naostro a potom vsedě, přímo proti mně, s nohama vysoko vzhůru ob­léká si kalhotky. Když nezabral ani tenhle nejsilnější kalibr, líbá mi čelo, žertovně mi cvrnkne do rozkroku a odchází.

Hledím za ní slušně dolů na schody, odkud mi M. posílá polibky a zmírňuje smutek z loučení voláním: Neboj, ozvu se!

Strašně se mi ulevilo. Teď na několik hodin přebírá štafetu Wolfgang. Říkám si, třeba to zase včas nevytáhne a bude chvíli klid, ale je mi jasné, že M. by nezastavilo ani to nejpokročilejší těhotenství. Vypínám telefon a ptám se sám sebe, kdo to asi vyfasuje dnes večer...

Vybavuju si M. plačící do telefonu a v duchu jsem s ní v autobuse do Rozvadova, kde ušukaná M. po probdělé noci klimbá a hlava jí cvaká o okno, a jak ji pozoruje fešný student, který se osmělí a osloví ji, a jak mu M. vypráví, že celou noc nespala, neboť se učila na zkoušku, ani oka nezamhouřila a teď ještě musí do Rozvadova sejít se se strýčkem.

Student lituje, že nejede se zájezdem do Londýna, a oba si vyměňují telefonní čísla.

Jistota, že M. se ode mě každou minutu vzdaluje, mi vrací náladu. Prohlížím se a lezu do vany. Vypadám děsně. Ostatně dám si teď sexu­ální pauzu na regeneraci sil. Také je mi jasné, jak těžko bych vysvětloval mým přítelkyním, kde jsem přišel k modřinám, škrábancům a cucflekům na celém těle. Nemohu použít ani svůj oblíbený trik, že mi to udě­lali při fotbale obránci soupeře. Cucfleky na stehnech a na prdeli mi tuto výmluvu, která jinak celkem zabírá, znemožňují.

Společně s úlevou si ve vaně promítám strávenou noc a je mi jasné, že jsem byl svědkem jakési prapůvodní ženské lsti, sahající až kamsi do pravěku. Představuji si chudáka Wolfganga, jak na zadním sedadle vy­baluje dárky a jak se M. znovu rozpláče nad tím, jak ji mohl podezíral z něčeho tak podlého!

Dobře ti tak, pitomče, říkám si v duchu, ale nezní mi to dost přesvěd­čivě. Já budu chytřejší! Až mi bude volat neskonale srdečným, vlídným hlasem plným lásky dívka, na které mi bude záležet (Pán Bůh chraň), a mi bude říkat, že už je pozdě a ona zůstane u přítelkyně, že se zakecaly a jsou tam holky a je tam legrace a všechny mě moc pozdravují, vím, co udělám. Až se vrátí, dostane ji hned mezi dveřmi, a pořádnou. Teď mám 95procentní jistotu, že jí neukřivdím!

A kdyby?

Nu což, koupím jí nějaký krásný dárek, aby mi miláček, holoubek můj, odpustila, že jsem mohl být tak zlý!

Jeden bude šukat

Než se pustím do příběhu dalšího z mých přátel, chtěl bych se znovu vrátit k dostání košem, lidově řečeno kopačkám. Určitě už jsem o tom psal, ale berte to jako opakování učiva.

Tedy: je hanbou dostat kopačky od děvčete? Já říkám rozhodně ano! Ano! Ano! Ano!

Uvědomte si, že se jedná o naprostou, totální porážku, a to jak fyzic­kou, tak duševní. Odmítnutí dívky, pokud je myšleno upřímně a nejde o klasické unikání, které má za úkol ještě více roznítit vaši touhu, tak pravé kopačky, kdy vás dívka posílá někam, jsou prohrou, na kterou pravý muž nemůže dlouho zapomenout, lze-li vůbec na takovou potu­pu a pohanu zapomenout! A já říkám: nikdy!

Jste odmítnuti v první řadě jako člověk a dostání košem vlastně, slov­ně rozvinuto, znamená - můžeš jít, kam chceš, je mi to úplně fuk, můžeš si dělat, co chceš, ale dělej to hlavně daleko ode mě. Nemluv na mě, nelez mi už do cesty! Nestojím o tebe! Nestojím o tvoji přítomnost! Odmítám tě po stránce fyzické a nehodlám tě připustit, odmítám tě i po stránce duševní - jdi do hajzlu!

Toto je definitivní překlad kopaček a jejich pravé znění v českém ja­zyce. Nenechte se mýlit: zdůrazňování vašich duševních kvalit a trvání na krásném přátelství, které nám děvčata v takovou chvíli nabízejí, není nic jiného než první pomoc, poskytovaná samotným pachatelem vašeho vážného zranění.

Když použijete poslední argumenty k marnému ataku, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, je vám jmenováno hned několik kon­krétních případů, kdy se podle děvčete uštědřujícřho vám kopačky jedná o opravdové a upřímné přátelství, kdy dotyčný muž, na rozdíl od vás, vy vilný čuníku, nesleduje jiné cíle než s dotyčnou intelektuálně rozmlouvat, filozofovat s ní a donekonečna naslouchat jejím úvahám a tezím.

A to prosím vše jako pravý kamarád, aniž by i jen náznakem sklouzl pohled dotyčného k posteli.

Tomu se vy můžete jen srdečně zasmát, protože všichni známe tyhle chudáky kamarády, co nosej tašky a jsou jako praví kamarádi připraveni kdykoli přiskočit, zatímco v duchu se žerou, trápěj a tiše trpěj, onanujíce v rohu s fotem přítelkyně!

Filozoficky se k tomu problému ještě vrátím, ale až po příběhu mého přítele, který by měl sloužit jako vzor všem odmítaným mužům. Poslyšte jeho vyprávění:

Vezl jsem odevzdat práci a zaparkoval jsem v proluce spojující Můstek s Kotci. Najednou jsem si všiml, že pohledy okolojdoucích mužů jednot­ně směřují na protější chodník. Podívám se taky a tam šlo opravdu něco velmi krásného.

Velkého prsatého, nohatého, štíhlopasového, překrásně ovlasované-ho, s půvabným obličejem madony, z kterého probleskovaly jen stěží utajované sexuální výboje.

Práce mi vypadla zpátky do kufru a čuměl jsem taky.

Krasavice byla vybavena širokopásmovým viděním. To je něco, co se u mužů vůbec nevyskytuje, a všiml jsem si, že kromě žen to mají některé mořské ryby. Vidí totiž do stran, za roh, dokonce i pod sebe! Žena, která je vybavena tímto širokopásmovým viděním, se vlastně nedívá na niko­ho a přitom vidí všechno.

(Jedna dívka mi vyprávěla, že je schopna prohlížet si tři různé muže současně do všech detailů, přičemž jeden je před ní, druhý na druhém cliodníku a třetí za ní a ještě za rohem.)

Takže krasavice si to šuměla ulicí, vědoma si svých předností, a všech­ny uváděla v úžas. Čumím taky a najednou dívka v setině vteřiny změ­nila směr a namířila si to na mě.

No nazdar, říkám si, mám tohle zapotřebí, to bude zase poluce! Ale ještě hůře, dívka se začala na mě konkrétně usmívat a bylo jasné, že míří sem. Taky ano. Přistoupila ke mně s božským, všeslibujícím pohledem.

Zde je záznam hovoru:

- Dobrý den, Mistře, jsem Z. z Playboye a strašně ráda bych s vámi udělala rozhovor, neměl byste nic proti tomu?

-Ne!

- To je dobře a kdy byste mohl?

- Hned!

- Ne, to ne, já už teď něco mám, ale co zítra?

-Ano!

- A kdy by se vám to hodilo? Řekněte si hodinu.

- Klidně v sedm!

- To ne, nebudu vás budit.

- Tak v půl osmé?

- Ale ne.

(Směje se vám v duchu, protože už vidí, jak se zmítáte v síti chtíče.)

- Přijďte kdykoli, nemám zítra náhodou celý den nic! (Lžete.)

- Přijdu tedy ve tři hodiny odpoledne!

Následuje seriál nenapodobitelných úsměvů, výměna vizitek a roz­chod. Koráb sexu a neskutečné krásy míří k vaší veliké žalosti kamsi do cizího přístavu a vám nezbývá než doufat a oddat se marným snům. Člověk by už mohl vědět, že z toho mraku nemusí vůbec pršet, ale vy si začnete pouštět vnitřní projekci ideální dívky a máte na tento film vy­mezen čas do druhého dne, kdy se k vám dostaví realita přesně ve tři hodiny, jak bylo domluveno.

Nemusím ti líčit, jak jsem z toho byl vedle. Od Božího rána nemyslím na nic jiného, než aby byly tři hodiny a dívka přišla. A to se mi jen líbila. Představ si ta muka, kdybych ji miloval!

Až nám oběma zatrnulo při představě toho utrpení, které jsme moc­krát oba zažili na vlastní kůži. No tak k věci.

Dívka měla nátlakovou sukni (takovou, kterou nejdřív dáme ušít vel­mi krátkou a během rozhovoru ji marně stále stahujeme ke kolenům, k nimž má lem nátlakové sukně stejně daleko jako k dívčině bradě), dále měla nátlakové triko bez podprsenky. (Nejtěžší kalibr - nenapodobitel­ný zhup mocných, pevných prsou při každém jejím i nepatrném pohy­bu. Ten pohyb prsní hmoty, nenahraditelné žádnou pryží, molitanem či vycpávkou!)

Božské oči, mírně se přivírající, smyslně přehozené nohy s božskými koleny a skvostné dlouhé vlasy.

Bylo mi jasné, že se schyluje k strašnému boji o samičku, seslanou mi z nebe za trest, a moje pozice je podobná té, jakou měl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku. Stejně jako on dal jsem se slepý odvést do největší bitevní vřavy, abych svedl marný boj, ale stejně jako nejrytířštější král řekl jsem si - toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal - a vyrazil jsem!

Základem útoku, tedy úspěšného útoku, na dobývanou dívku je ne­chat ji vykecat. Protože dívka vůbec, a krásná tím spíše, obírá se 24 hodin stále výhradně sama sebou, je plna ohromujících poznatků o sobě samé a ty vám musí urychleně sdělit. Nenecháte-li dívku vykecat do úmoru, velmi ohrožujete své případné vítězství. Teprve zcela myšlenkově vy­prázdněná krasavice je schopna trochu poslouchat něco o vás nebo o ně­čem jiném než o sobě.

Jmenuje se Z. a píše příležitostně do Playboye. Je jí tolik a tolik a ne­smírně vás obdivuje. Obdivuje a miluje všechno, co jste zatím udělal, a setkání s vámi je pro ni nezapomenutelným zážitkem (nesmíte věřiti!!).

Ano, má velikou celoživotní lásku (její oči se v tu chvíli potáhnou zá­vojem nevyslovitelného smutku), má velkou lásku, je to také umělec, žel žije v emigraci a oba po sobě umírají touhou. Setkání s touto celoživotní láskou je vždycky nejsilnějším zážitkem, ze kterého vnitřně žije i několik let. Milovala ho, miluje ho a bude milovat do smrti smrťoucí.

(Známe tyhle lásky v cizině, smějeme se jim v duchu a vzpomínáme, že jsme mockrát poslouchali o lásce k nim i při nevěře na nich páchané samé. Teď nevím, jestli jsem se vyjádřil jasně, zkrátka při tom!)

Emigranta bychom tedy měli z krku, a tak vyzvídám, který z mých spoluobčanů je ten šťastlivec.

Ano, je zde láska. Je to mladý kluk, velmi hezký, velmi chytrý a velmi dotyčnou miluje (rád věřím) a ona samozřejmě jeho.

Teď ale potkala jednoho německého obchodníka, který jí umožnil neskutečně se citově rozvinout, je z toho obchodníka (říkejme mu pra­covně Wolfgang - i nadále pro zjednodušení budeme všechny nazývat Wolfgang) úplně vedle, vůbec nerušila, že je něčeho takového schopna, takového citu, takové vášně. Je nesmírně šťastna a naprosto spokojená a vyrovnaná.

(Ale nemohli bychom už dělat ten článek? Ona se tu vykecává, mě to vůbec nezajímá, a přitom přišla vlastně pracovně.)

Ujišťuji ji, že mě to nesmírně zajímá, že jsem ještě nikdy neslyšel tak vzrušující a obdivuhodné příběhy a že je výjimečná (myslím to vážně, ale jinak, než se ona domnívá).

Opět jemně usrkne kávy a vyndává z kabelušky blok a tužku. Vyrážím znovu k útoku.

Velmi mě zajímá všechno, co říkáte, na článek je dost času, a propos, kolik vám dají v redakci za to interview?

Víte, já začínám, nedávají mně moc, jak kdy a za co, to je různé.

Dám vám třikrát tolik, co by vám dali v redakci, když se na článek vy­kašleme a místo toho mi budete o sobě vyprávět, jsem z vás úplně vedle (zase nelžu, akorát jsem vedle z něčeho zcela jiného, než by chtěla, abych byl). Dívka souhlasí, ukládá blok s tužkou zpět a rozhlíží se po ateliéru.

Bleskurychle uvažuji. Milovaný sochař v emigraci, skvělý student v Praze a nyní božský Wolfgang otevírající před Z. netušené citové mož­nosti.

Sakra, cožpak jsem takový suchar, abych se nenacpal k této božské trojici? A protože vím, že překvapení je podmínkou úspěšného útoku, tak to na ni vypálím.

Promiňte mi, Z., moji upřímnost, ale jak vás tak poslouchám, když byste vzala v potaz můj nesmírný obdiv k vám, moji upřímnou touhu po vás, nepřišukal bych se do této společnosti? Poznala byste se mnou radosti, které nikdo z vaší trojky nenabízí.

Krasavice v tu chvíli změnila barvu v obličeji do temně rudé a obořila se na mě: Co si, prosím vás, o mně myslíte?

No nic, uklidňuji ji..., nic špatného, jen když se mi tu tak upřímně vyznáváte, první, druhý, třetí..., vůbec si nevaděj, tak proč by nemohl přibýt čtvrtý?

Ale to je něco úplně jiného, rozčileně vysvětluje Z. .. .Vy to nechápete!

(Nechápu to, má pravdu, ale nepřiznám se k tomu.)

Chápu, chápu vás, ale právě proto po vás tak prahnu!

Ne! Nezlobte se, prohlašuje rezolutně Z., ...jste skvělý člověk, moc si vás vážím (už neopakuje jako na začátku, že miluje mě a moje dílo), se­tkání s vámi je zážitek, událost prvořadého významu. Mluvit s vámi mě nesmírně obohacuje, duševně rozvíjí, ale fyzický kontakt, ne, ne! Taková ona není!

Samozřejmě že jí na mně moc záleží, ona dokáže ocenit šarm, vtip a osobnost vůbec, ale to je něco jiného! Chtěla by, abych ji obohacoval duševně, a ne aby se mnou udržovala přízemní kontakt!

Zde, v tomto momentu, dochází k základnímu zlomu celého příběhu. Jsou dvě zásadní řešení.

Jedno klasičtější a muži většinou používané, které Pavel Bobek velice výstižně nazývá »brambor v páře«, a druhé - velmi překvapivé a razant­ní -, k němuž se rozhodl můj přítel a jemuž se říká »kulový blesk«, a sice podle šoku a efektu, který u děvčete vyvolá. Zkuste sami zvážit, které je vhodnější. Musím se přiznat, že jsem horlivým vyznavačem »kulového blesku«.

Vraťme se k mému příteli. Jak by to vypadalo, kdyby se rozhodl pro variantu »brambor v páře«: spolkl by urážku, jakou bezpochyby bylo dívčino zhrdnutí tělem Mistra, a potlačil by v sobě hněv. Vlídně se po­lom doporučuje s děvčetem dále mluvit a ani v nejmenším nesmíte naznačit, že už vás to dále nezajímá, a když není naděje na splynutí těl, je zcela dostačující, ba co dím, dokonce daleko krásnější, si s děvčetem povídat o umění, filozofii, o světě atd.

Vy totiž opravdu nejste povrchní loudil a sexuální žádostivec, ale va­šim snem bylo právě potkat takhle skvostnou a neskutečně inteligentní dívku. Zatímco ti tři chudáci - emigrant, student a Wolfgang - mají tu bezcennou slupku, vy jste dostal tu kvalitu: duši a bystrou inteligentní mysl! Děkujete Bohu za tento dar!

Tím bylo docíleno efektu »brambor v páře«. Pod hrncem se topí a brambor je stále teplý, připravený k vytažení z hrnce a ke konzuma­ci. Nesmí vás ovšem odradit mnohdy velmi dlouhé topení pod hrncem, značně únavné, drahé a náročné na čas. Je tedy na zvážení dotyčného, kolik času chce všemu věnovat a jak dalece mu dotyčná stojí za to!

»Brambor v páře« je daleko snesitelnější při záměru spářit se s nád­hernou samičkou, lépe se dlouhé čekání snáší a je to místy i zábavné. Tragicky se prožívá »brambor v páře« z lásky. Dotyčný trpí každým kontaktem s dívkou, která ho velmi týrá.

Volá pokaždé, když něco chce: Nevíš, kdo by mi udělal anténu a zapojil satelit? Představ si ten průser..., maminka si koupila lednici a nemá ji kdo odvézt, její sestra staví domek a celá rodina půjde pomáhat, má takový problém... musí být v úterý v Olomouci a nemá ji kdo odvézt apod.

Takové věci vyřizují jenom přátelé, těmito přízemními věcmi nebude zatěžovat emigranta, studenta a Wolfganga, to je láska, to je něco jiné­ho, kdežto toto je mnohem víc, je to velké a nezištné přátelství, setká­ní dvou velkých intelektuálů hledajících v životě něco víc než prchavé okamžiky pomíjivé rozkoše. Přitom vůbec neskrblí těmito přízemními rozkošemi u původní trojice a často vám o tom vypráví. Vy to přece můžete slyšet, vy jste nad tím a společně s ní se nad jejími sexuálními

výboji usmíváte!

Je velmi časté, že se k emigrantovi, studentovi a Wolfgangovi jakoby mimochodem ještě někdo připlete - plavčík z plovárny - vykládá vám,, svému skvělému příteli, jak je hloupej, a s odporem prohlašuje, že už mu nikdy nedá!

Dále... náhodný muž, se kterým se seznámila v hotelu na služební cestě, líčí vám, skvělému příteli, jak se na sebe zlobila ráno, jakou udělala hloupost, a vůbec se jí to nelíbilo, nestálo to za to!

Dále... seznámila se s jedním Jugoslávcem, strašně skvělý kluk, zná ho už dlouho, studuje na F., vždycky byl hrozně fajn, potkala ho ve vi­nárně U Hada a zašla k němu podívat se na kazetu s jeho filmem a on ji vlastně znásilnil! Taky se na něj zlobí a už u ní skončil!

Tohle všechno, řekl si přítel, bych musel protrpět a vyslechnout a tr­pělivě čekat, až ji zastihnu ve slabé chvilce a budu moci brambor z páry vyndat. Nedá vám ani s chutí, ani ze zvědavosti, vůbec nic takového, zkrátka proto, že když o to tak stojíte, tak proč ne?

Samozřejmě podotýkám, že musíte být zrovna u ní, když na ni přijde krize, jinak za normálního stavu si ta husa opravdu myslí, že má ka­maráda! Navíc je tu stále padesátiprocentní naděje, že vám nedá nikdy! Tak tohle všechno prošlo mému příteli bleskem hlavou a řekl si - d os l! A nasadil akci »kulový blesk«.

Tak takováhle spravedlnost? Takhle si to představuješ? Já obohacoval a druhý šukat, jo? Já budu poslouchat tvoje bláboly a druhý tě budou drandit? Já tě budu vozit, stěhovat skříně a ty druhý si budou užíval? Se mnou duševně porosteš a budeš filozofovat a s druhejma budeš ječet rozkoší? Hovno! Hovno! Nech to kafe! (Plácl ji přes ruku, až jí vylítla lžička.)

Seber se a mazej! Kdo šuká, ať taky obohacuje! Šup, šup..., mazej..., balit a mazat!

No, dovolte, vy hulváte, zlobí se kráska, rudá ponížením. Děsně jste mě zklamal!

To jsme si kvit! Ty mě taky!

Mohl to být dobrý článek!

Hovno! Napiš si článek o Wolfgangovi, jak tě šuká za ponožky od Neckermanna! Jdeme..., jdeme..., emigrant a student čeká, tak syp!

A vystrkal zkoprnělou Z. ze dveří na chodbu. Ty přibouchl a akce »kulový blesk« byla u konce.

Když pomineme fakt, že na dotyčnou zřejmě už nikdy nevlezeme', ačkoli možné je všechno a někdy zabírá právě takovýhle postup, zkrátka v nejbližších dnech to nebude, stojí rozkoš, kterou prožíváte, za to!

Jak jste skvostný sekáč! Jak nádhernou ženskou jste právě vykopl na ulici! Nic vám nekazí radost, že to bylo proto, že ona předtím kopla vás, ale vy jste nepřešel do ponižující ilegality »bramboru v páře«, dal jste lekci, při které dívčina jistota dostala povážlivou trhlinu.

Vrátím se ještě k té urážce odmítnutí. Trvám na tom, že je to největší možné ponížení člověka člověkem.

Kromě dvou možností - »bramboru v páře« a »kulového blesku« -není na ně obrany a nemáme jiné řešení. Přesto bych radil vám, mladí chlapci, moc si to neberte. Netrapte se kvůli tomu a šetřete síly do dal­ších bojů. Musíte si říct, takovej opar na puse je mnohem horší, protože je vidět, ale tohle ne! Je to rána, která krvácí dovnitř, a navenek, když vyjdete z místnosti, kde jste byl takto strašně potupen, už není nic vidět. Na čele to vypálené nemáte, tak co?

Nesnižujte se ani ke lhaní, jak jste dotyčnou dostali, ona v hanbě vy­kládá, že to není pravda, že vám nedala a vy jen kecáte.

Pravý muž - bojovník pochopí, co se vám stalo, neb to zná z vlastní zkušenosti a bere to jako šrámy z boje. Naopak. V družné zábavě v muž­ské pospolitosti u dobrého pivečka vyprávějte kamarádům do největších podrobností o své prohře.

Když už se nešukalo, ať je aspoň sranda.

Nikdy neodpouštět! Urážka odmítnutí je odpustitelná pouze v tom případě, kdy děvče po nějaké době napraví svůj neuvážený čin. Jinak ovšem se na pomstu musí pár let počkat. Ačkoli nedostanete-li kopačky od dívky přes šedesát let, je téměř jisté, že se slastné pomsty dožijete do

deseti let.

Přírodní spravedlnost dala ženám dar moci stále, kdekoli a kdykoli. Za to platí tím, že jen velmi málo z nich se dožije třicítky, aby se chlapi mlsně olizovali, čtyřicítky, aby se vůbec otočili, a padesátky, aby vůbec poznali, o koho jde!

Mužům se za to, že nemohou vždycky (a jak řekl Jiří Mucha, nemo­hou právě, když na tom nejvíc záleží, a že to navíc záleží jenom na nich), a za to, že jsou všichni bez výjimky - zdůrazňuji bez výjimky - paroháči, dostalo výsady ve třiceti vypadat skvěle, ve čtyřiceti ještě lépe a v pade­sáti k zulíbání!

Můj přítel, hrdina tohoto příběhu, trestal již asi po půl roce:

Potkal jsem ji v pasáži Lucerna. Z. kamsi spěchala, zřejmě za Wolfgangem, který jí přivezl z Mnichova Omo, nebo za studentem, kte­rý ji bude šukat v garáži na pikslách od oleje, protože na koleji se kolega učí na zkoušku a nemůže uvolnit cimru, nebo za emigrantem do hotelu Vítkov pro nezapomenutelný zážitek na celý rok.

Přestože spěchala, zastavila se s vlídným, smířlivým úsměvem.

- Mistře! Dobrý den, jak se máte?

- Dobrý den. (Musíte nasadit výraz, že nevíte, o koho jde.)

- No. Vzpomínáte si...?

- Ne... promiňte... bohužel... mám toho tolik!

-No... Z.! Z. zPlayboye!

- A, už si vzpomínám. (Rozjasníte tvář, jako by se jednalo o nejkrásnější vzpomínku.) Ano... už jsem doma, vy jste ta... já obohacovat - jiný šukat,

že jo?

(Z. zvážní, protože tomu nepřikládala takový význam jako vy, a zarazí ji to.)

- Mistře, já to tak nemyslela..., víte...

- Tím se netrapte. Zase jsem zapomněl, promiňte, o koho jde...

- Z. z Playboye!

- Jo... vůbec o nic nejde, stejně byste mě asi dlouho nebavila, je to chvíli a už vám klesly o setinu kozy, nic pro mě, visící kozy... velmi trisktní, lepší pro vás bude Wolfgang, koupí vám na ně u Neckermanna kurty. Nazdar!

A teď uznejte! Nestálo to za to? Není to mnohem větší rozkoš, než kdyby bývala Z. podlehla vašemu tlaku a vyhověla vám? Uvědomujete si, o jakou byste přišel radost? Nehledě na to, že by vám Z. dala jen jed­nou, zatímco nyní můžete trestat několikrát, neboť pokud se Z. nepro­vdá do jiného města či se nerozhodne sdílet tíži emigrace se sochařem, je velká naděje, že se budete s odstupem několika let potkávat.

Jak nádherný pak bude pohled na stařenku prchající v hanbě při zdi, zatímco vy - muž-bojovník, stále ještě ve hře, za ní budete volat: Tak co, ty krávo! Nechceš obohatit?

Poučení:

1. Neobohacuj tam, kde si jiní berou!

2. Kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje! (Možná až po tom.)

3. Nic nestěhuj, nic nepřevážej, nikam nevoz, nepomáhej s rodinným domkem, nechoď do divadla, nechoď do kina, pokud ti nebude udě­lena doložka nejvyšších výhod. (Když ji může mít Čína od Spojených států, proč bys ji neměl mít ty od nějaký husy z venkova!)

Pití ne 

Uvědomuji si, jakou jámu jsem sám sobě vykopal, když jsem se pustil do tyhle knihy. Můj úmysl byl čistý a nápad jednoduchý - nastavit zrcadlo nám všem, aby si aspoň někdo tu a tam uvědomil něco a jen trošičku zkusil udělat to lepší. Teď zjišťuju, že příběhy vyprávěné mezi kamará­dy a budící bujaré veselí jsou najednou jiné, když je napíši. 

Veselé stává se smutným a naopak! A nejhorší je, že jsem si usmyslil, že budu každý příběh komentovat, že se pokusím udělat nějaký závor, takové shrnutí, ale vidím, že to nevychází.

Naráží to na dva problémy. Ten první je pravdivý přepis sdělených příběhů. Dokaž být nad věcí, pokus se shrnout věci jako žalobce a obháj­ce současně před čtenářskou porotou.

Pochval! Odsuď! Zesměšni! Ale ne vyčleňuj se z té Sodomy a Gomory, nedělej se lepší, ať si čtenář neřekne - hleďme, Jeho Svatost pan pokrytec v tomhle divadle života. Je to velmi těžké.

A druhý problém je ten, že popisovaným příběhům vůbec nerozumím. Neporozumím tomu, co se děje v hlavě dotyčné osoby, jak uvažu­je, že se chová zrovna takhle nelogicky! Některé ty věci nosím v hlavě u/ léta, a když si na ně vzpomenu znovu, marně hledám odpověď.

Můj přítel V. byl šťastně ženat. Zplodil dvě děti a vše bylo k naprosté spokojenosti, až potkal osudovou dívku. Musím přiznat, že byla velmi pěkná a všem se líbila. I vzplanula láska mezi dvěma lidmi a události, jak tomu v takových případech bývá, dostávaly spád.

Doma to prasklo, žena nešťastná, děti plakaly nešťastné a i můj přítel, citlivý člověk, byl nešťastný z toho všeho ve svém štěstí.

Dívka - krev a mlíko - pocházela z velmi vážené rodiny, která ve spo­lečnosti mnoho znamená a ekonomicky je silně nadprůměrná.

Láska je mocná čarodějka, a tak přítel V. přes všechny překážky opustil svou rodinu a rozvedl se.

Dívka - krev a mlíko - vzbouřila se proti vůli, radám a domluvám svých rodičů, nechala se vydědit z domu, rodiny i majetku a vzala si za muže mého přítele V.

Chodili všude spolu a nebylo jediného utkání, aby s láskou nesledo­vala svého muže, jak kope kulatý míč.

Ona, studentka, nevydělávala nic a můj přítel V. velmi málo. S láskou žili téměř nuzně, spartánsky v jedné místnosti a spali na posteli za skří­ní, která v polovině malé místnosti oddělovala část na spaní a na žití.

Do pytle, to je ale láska, záviděli jsme příteli V. jeho mladou ženu. To je pane ženská, která opustí hojnost a dostatek, teplo rodičovského krbu pro lásku ke svému manželovi a sdílí s ním komůrku velmi těsnou!

Uprostřed manželského štěstí octla se dívka - krev a mlíko - v mém ateliéru, doupěti neřesti. Šlo o nějaký kšeft, ale jak ji tam vidím sedět, Bůh mě netrestej - děvče krev a mlíko, něco pro horňáka i dolňáka, ďá­bel, prevít jeden, ve mně zvítězil, takže jsem lil do mléčné dívky whisku, doufaje ve špatnosti své mysli - co kdyby..., známe nejeden případ...

A tak jsem použil také (viz kapitolu Čestné neférovosti) velmi pomlouvačnou kampaň proti svému příteli - skvělému klukovi.

Krev a mlíko se jen smálo a všechny útoky na milovaného V. neza­bíraly, jako bych hrách na stěnu házel! A najednou to přišlo jako blesk z čistého nebe!

Když jsem hanobil (samozřejmě že neprávem!) mužnost a erotickou zdatnost přítele V., řka, jak může stačit něco takového něčemu takové­mu, jako je krev a mlíko, když jsem byl předtím zhanobil nuzotu jejich bytí, tak to prásklo! Krev a mlíko se přiznalo, že ji šuká jakýsi deseti­bojař!

Byl to takový šok, že jsem na to přestal mít chuť. Jedna rodina se roz­bije, dvě malý děti nešťastný, ona z domova odejde, nouzi s přítelem drží, život společný sdílí v ústrcích a odříkání, ale desetibojař ji šuká! Proč? Ptám se znovu: proč?

Ne proč šuká s desetibojařem, tady bych vilnou mrchu dokázal po­chopit i omluvit, a to i přesto, že jsem lhal a V. je v pelíšku dobrej, to všechno bych možná s potlačením veškerého logického myšlení pocho­pil, ale nač ten mazec? Proč ta zkáza? Co se všechno udalo za zbytečné špatnosti! Nenašel jsem odvahu se zeptat, proč jsi, ty krávo, nechodila s V., dokud by tě to bavilo, proč jsi mu nerozmluvila ten nesmyslnej roz­vod. Mohla jsi zůstat doma a netrápit své rodiče, nenadělat takovou pa­seku, a přitom bys mohla dosyta chodit s V., držet ho za ruku a obcovat s ním dle libosti.

Pak bych možná, říkám možná, toho desetibojaře pochopil. Byla bys volná a svobodná dívka, která by už mohla, kdyby chtěla, dle své po­třeby kombinovat vtip a intelekt se zdravým hlupáčkem, ale tohle... proč?

Potkal jsem V. minulý týden na Slavii a ptám se ho, co dělá krev a mlíko.

Ty to nevíš?, povídá. Já jsem rozvedenej! Mlíko se na mě vykašlalo!

A co dělá?, vyzvídám.

Ale..., žije s nějakým hercem.

Už k tomu nic nedodávám, ostatně co? Krev a mlíko má slabosti pro umělce a umí ho jistě udělat šťastným, ale jestlipak jsou pořád tři? Žeby desetibojaře vystřídal biatlonista? Zeptám se jí!

Tak takhle jsem se rozkecal, jen abych vysvětlil svoji poznámku, ale nejvíc jsem zklamaný, jak málo umím věci vysvětlit. Teď se vlastně dostávám k nadpisu »Ne, pití ne! To patří mému miláčkovi!*

Ty příběhy jsou vlastně v podstatě stejné, akorát ten první napáchal vel kou škodu, na rozdíl od tohoto, který je pouze nepochopitelný, nic víc!Krásná dívka si vzala gynekologa. Teď si uvědomuji, kolik mých krásných přítelkyň si vzalo gynekology! Gynekolog je velmi žádaný do manželství a co do popularity mezi děvčaty můžeme ho směle za řad i do třídy k bankéřům, špičkovým umělcům a špičkovým sportovcům. Vždycky jsme s klukama gynekologům záviděli jejich práci i popularitu u žen. Vysvětloval jsem si to tak, že děvče si řekne, no, když už jsi viděl všechno, když sis na to dokonce do sytosti sahal, tak už jsi jaksi i v rodině, už se to jako by stalo, už není co před tebou skrývat a bránit, tak na, vem si i ten zbytek, stejně toho už moc nezbývá.

Zkrátka před lékařem ostych stranou, to se nedá nic dělat! Zdraví má přednost! Upřímný gynekolog mezi muži chlapsky přizná, že ani tak nádherné povolání neuchrání před parohama, jako má šestnácterák. Nic nikoho neochrání spolehlivě před ženami. Něco ale přece. Znovu to při pomenu, protože jsem si na to teď vzpomněl... přišel ke mně trumpetista Laco Trop a povídá mi: Ringo, už viem, ako vyjebem s bolševikmi! Zomrem!

Promiňte mi zase to odbočení, ale to je ta jediná cesta.

Takže krásná dívka si vzala gynekologa. Žila ve šťastném a spokoje­ném manželství. Její zaměstnavatel, můj přítel, ji jezdil v době, kdy se gynekolog věnoval na klinice svému krásnému zaměstnám, šukat k nim do jejich bytu. Představte si, kluci, vyprávěl nám, můžu si s ní dělat, co chci. Můžu ji šukat, jak chci a kolikrát chci, akorát si musím vozit pití! Na to je ta holka ras! Její starej tam má plnej bar skvostného chlastu, jak mu ty ženský nosej do ordinace pozornosti. Tam vám toho je, ale jak na to sáhnu, ona spustí takový řev! Ne! Pití ne! Na to nesahej, to patří mému miláčkovi! V očích jí najednou vzplane taková vášeň bránit třeba s nasa­zením života majetek svého manžela! Nesahej na to! Pracky pryč, nebo bude zle! To patří mému manželovi!

A tak si naleju ze svý přinesený flašky a jí dám taky a šukám ji vesele dál. Zkusil jsem ji i velmi ožrat, ale ona vám skoro nevládne, a přesto se jako lvice znovu rozzuří... ne, pití ne! To patří mému miláčkovi! Jaká obdivuhodná oddanost! 

Kapelník se přišukal do rodiny

Příběh velmi prostý a pravdivý zažil můj přítel kapelník H. Nepátrejte zase po tom, kdo to byl, stejně na to nepřijdete, kapelníků H. je hodně a všichni jsou mí přátelé a všichni mají rádi pivo a občas si se džbánkem pro něj vyrazí na roh jako náš hrdina.

Paní kapelníkova udělala kachničku. Tak jak to má být, českou kach­ničku s modrým zelíčkem a houskovejma knedlíkama, no večeře radost pohledět.

Jestli chceš, táto, pivo, musíš na roh do džbánu, lahvové jsem nesta­čila koupit, volala paní kapelníkova na kapelníka H., podřimujícího na gauči.

Dále už kapelník H.:

Ani jsem se neobouval, hospoda je vedle, a tak jsem si vzal jen pan­tofle, džbán, drobný a vyrazil jsem. V hospodě byla svatba a velmi živo. Hostinský měl fofr, a tak mu říkám: Natočte mi to plný, já si skáknu zatím na hajzl.

A jdu. Otevřu dveře na WC a koukám, nad mísou skloněna tiše zvrací panna nevěsta. Vykouknu ven, jestli nejsem na dámském. Nebyl jsem, byl jsem správně, vetřelcem byla nevěsta.

Hodně se mi chtělo, tak co, říkám si, než se vyzvrací, budu pryč. A jdu k mušli.

Je, ty ho máš malého, ozve se se smíchem od mísy.

Malej, ale stačí, povídám nevěstě,.. .ještě by ses oblízla!

Jo, vejtaho..., to znám, usmála se opileckým úsměvem a zašilhala. Nevšímal jsem si jí, ostatně byl to velmi nehezký pohled, a otočil jsem se znovu za účelem, za kterým jsem na WC přišel.

He, he, ozvalo se znovu... Tak pojď, srábku. Nevěsta se opřela o mísu a nahou ji vystrčila do chodbičky.

Ech co, povídám si, loučí se holka se svobodou, zamilovala se do mě, před dobrou večeří, přece jí nezkazím radost! Hup na ni!

Prostředí to není zrovna erotický, ale je to zadara!

Nebylo to úplně ono, protože nevěsta v nejlepším zápolila se zvednu­tým žaludkem, ale co, darovanému koni na zuby nekoukej!

Miláčku!, miláčku!, sténala nevěsta, když nás vyrušilo zařvání: Ty kurvo!

Na WC vtrhla matička nevěsty a jediným máchnutím mě vymanila ze své dcery!

Ty krávo! Ty kurvo! Ty jseš ale píča, řvala matička na nevěstinku a prů­běžně ji fackovala.

Překvapilo mě, že mi nevěnovala vůbec pozornost, jako bych tam ne­byl. Jen se věnovala své dceři. Ta si během fackování vytáhla kalhotky a přiblble se usmívala, aniž by mi věnovala jediný pohled.

Stál jsem tam u ty mušle a sledoval rodinnou rozmíšku jako nezaujatý divák. Ještě pár facek, matička se zklidnila, dceruška se upravila a obě ženy bez rozloučení odešly z pánského záchodku.

Po tom, co se tu odehrálo, bych té starší měl říkat maminko, uvažuju a jdu do výčepu, kde už jsem měl natočeno plný a s pěnou.

Tady to máte, pane kapelníku, povídá hospodský... Dozvěděli se, že tu jste, pojďte popřát, budou mít radost! Vešli jsme vedle k rozjařené společnosti.

Á, pan kapelník H., jásali opilí svatebčané. Jdu k usmívajícímu šťastnému ženichovi v již značně podroušeném stavu. Nevěsta se k němu tiskla a zamilovaně na něho hleděla. Podávám oběma ruku a gratuluju: Hodně štěstí! Ať se vám to vydaří!

Ženich vůbec netuší, že jsme se stali švagry, a panna nevěsta na mě za lib­ně hledí, aniž by si uvědomovala, že už se známe, a přitrouble se usmívá.

Je, zazpívejte něco, žadoní... Ještě jednou všem přeji hodně štěstí a od cházím domů.

Tobě to ale trvalo, povídá manželka a servíruje na stůl.

To víš, byla tam svatba, a tak jsem musel gratulovat..., znáš to!

Moje žena zjihla jako zjihne většina žen, když se mluví o svatbě, a na v teřinu se zasnila. Nandala mi zelíčko a vrátila se do reálu.

Kdyby chudák holka věděla, do čeho leze, povzdechla si. Kdyby chu­dák kluk věděl, do čeho leze, myslím si, ale neřeknu to. Kachnička je skvělá, manželka, děti, já, všichni baštíme, až máme boule za ušima, a já mudruji o vině a trestu. Mám vyrovnanou sexuální hladinu, a tak jsem nad věcí a spravedlivý. Viníci jsou jasní - panna nevěstinka a já! Oběti jsou taky jasný - ženich a moje žena! Vlastně ještě jeden spoluviník - matička, která přistihla dcerku in flagranti a čestně to neoznámila.

Ech co, moc nad tím mudruju, kdyby čuba nedala, pes by nechtěl, dle moc tomu nevěřím. Pak mně zase zatrne..., a co až mu pošeptá tu Šťastnou novinku, že bude mít dědice, a on, zářící štěstím, nebude vůbec tušit, že se narodí syn z hajzlu! Panebože, jen to ne! Myslím, že matička vlrhla na WC včas, ale jistý si úplně nejsem.

Když to pak vyprávím kamarádům v Mozarteu, už z toho máme všichni psinu. Ne abys to, Ringo, někde vyžvanil, nebo chraň Bůh to napsal.

Nebojte se, pane H., jak bych mohl, stejně by mi nikdo nevěřil.

Takový krásný vstup dvou mladých lidí do života!

Když si to po sobě čtu, je to opravdu hnus, co? Někdo by mohl pozna­menat, že se jedná o lůzu, o chátru, která vždycky byla. Ale přeci kapel­ník H. není lůza, nýbrž velmi vzdělaný a inteligentní člověk. Možná, že to nemá se vzděláním a inteligencí nic společného, třeba i já, kdybych viděl ten krásný bílý vystrčený zadek, kdo ví, zda bych neslevil ze svého estétství...

Hlavní viník bude asi opravdu panna nevěsta, co říkáte? Vzpomněl jsem si teď, jak mi jednou vyprávěla jedna velmi mladá herečka z dra­matického oddělení státní konzervatoře o své velké lásce k jednomu zedníkovi a jak jí tu lásku nikdo nepřeje!

A kde jako to..., kde se spolu scházíte?

Myslíš jako kvůli sexu?

Ano.

V Národním divadle - na hajzlu! Jsme tam často v divadelním klubu.

A tam na hajzlu! Možná že budoucí českou herečku vzrušuje pohlavní styk na hajzlu ve zlaté kapličce, ale nemohu se ubránit zhnusení. Zkusím ještě trochu zarýt a vzbudit alespoň pochybnosti o volbě místa.

Představ si, povídám herečce, že by sis zedníka vzala a že by to, dejme tomu, bylo docela vydařené manželství, budete mít dvě, tři děti a teď budete vzpomínat na romantické začátky vaší lásky... Miláčku, pamatu­ješ, jak jsem tě miloval v Národním na hajzlu? Několikrát denně?

Herečka se rozesmála... Prima, viď? 

Čestné neférovosti

Lež a pomluva patří k nejodpornějším věcem na světě. Podlá, zákeřná, útočící na člověka vždy bez varování a vždy zezadu. Proto se tak hnusí všem čestným lidem a ti, kdo lži a pomluvy roznášejí, patří k nejpodlejšíni bytostem. Nadarmo se neříká - pomluva je horší nežli meč, i hnáty zpřeráží!

|Je pouze jediná oblast, kde je jejich používání dovoleno a kdy přestávají být podlostmi, a sice jde-li o boj o samičku.

V případě, kdy dotyčný muž či hoch, jak chcete, bojuje se svým sokem o samičku za účelem páření, je mu dovoleno vše mimo fyzického násilí. Tím se my, lidé, lišíme od zvířat.

Ptáte se, proč není dovolena fyzická likvidace konkurenta, když je tak běžná ve světě zvířat?

Vysvětlení je velmi jednoduché: zvíře je mnohem moudřejší než Homo sapiens - člověk moudrý - a při boji o samičku dochází sice k zápasu, ale zvíře ví, kdy má přestat, soupeř ví, kdy je poražen, a táhne z boje. Moudrá zvířata si neublíží, zatímco přiblblý Homo sapiens je schopen konkurenta zabíti Někteří Homo sapiens jsou taková hovada, že jsou ze msty schopna zabít i samičku. To zvíře neudělá!

Takže mimo fyzického násilí je dovoleno vše, vytahování, natřásá­ní, šňoření, předvádění, podlézání a samozřejmě lhaní a pomlouvání! Nemyslím tím lhaní a pomlouvání mezi ostatními lidmi v okolí, ale lha­ní a pomlouvání před samičkou samotnou. Tam, mezi čtyřma očima, můžeme na soka vybalit všechno možné, aniž bychom se zpronevěřili cti a fér způsobu boje! Páření jako takové, pokrytci nesprávně nazýva­né milování, je věcí přechodnou a právě tak, jak nás po aktu samička opouští, jdouc si po svých, končí a bere za své vše, co jsme učinili a řekli za účelem dosažení páření.

Když o svém sokovi říkáme ty největší odpornosti, od A až do Z zcela vymyšlené, vůbec to tak nemyslíme! Dotyčného máme rádi, ve většině případů si ho i vážíme a obdivujeme se mu, jsme dokonce blízcí přátelé. Jediná výhrada, kterou vůči němu máme, je, že si vybral stejnou samičku a my ho musíme porazit!

Patří sem i zcela beztrestné hanobení rasy, národa a náboženství. Uvedu příklad: Ital jeden zasranej..., židák pitoměj..., Arab pochcanej! Toto všechno je beztrestné, když je vyřčeno z lásky k milované bytos­ti, o kterou usilujeme, a k dotyčné rase, národu a náboženství to nemá žádný vztah. Všechno můžeš říct, protože všechno jsou lži a nemyslíte je vážně.

Já sám jsem se mockrát později po vítězství kamarádům přiznal, co jsem o nich říkal, abych je vyřadil ze hry, a společně jsme se tomu smáli. Dnes ty nám, zítra my tobě, říkali kamarádi a naše pěkné vztahy takové­hle hlouposti nikdy nenarušily.

Lze použít i hanobení povolání a vyvyšování vlastní profese. Uvě­domil jsem si to, když jsem popisoval příběh mého přítele, kdy jsme společně uráželi opraváře výtahů.

Tak, vážení opraváři výtahů, to neznamená, že bychom si vaší profesi* nevážili, jen se jeden z vás nachomýtl k boji o samičku.

S urážením zaměstnání a vyvyšování vlastní profese se setkáte v této knížce ještě mockrát a ani jednou to není myšleno vážně. Pakliže jsou oba sokové stejné profese, tedy umělci, rozumí se hanobení a pomlouvá­ní kvality práce (zpívá z prdele..., hraje, jako když šoupě rakví..., píši knížky jako soudruh Kozák... atd.).

Své místo tu má i vyvyšování, jste-li slavný, známý a oblíbený, to jsou obzvlášť cenné body, na které samička dá. Můžeme urážet dotyčného i pro jeho chudobu, pokud jsme bohatší (.. .takové nahé prdeli bys dala? Nebo: co budete žrát, až vyleze z postele?).

Zdůrazňuji, nesmí u toho být nikdo jiný, pouze dotyčná samička, jedině tehdy to patří do kategorie čestné neférovosti.

Uvedu ještě nějaké příklady. Dotyčný je: otcovrah, matkovrah a bratrovrah, bejvalej komouš, udavač, estébák, kleptoman, má kapavku, vředy, AIDS, řekl o dotyčné, že je stará kurva, jde mu jen o šukání s dotyč­nou a veřejně se sázel, že ji dostane, je ženatý a jeho žena je vozíčkářka, je buzerant, vlastně podobojí, smrdí, páchne, prdí... atd.

Vidíte, jak bohatou škálu jazyka nám nabízí naše mateřština, když jde o lak důležitou věc? Ale pozor! Nic z toho nesmíme uplatnit, když nám jde (i spáření s provdanou ženou (nevěrnicí zasranou)! Jejího muže musíme naopak neustále vychvalovat a vychvalovat. Zostudí ho dotyčná sama, jedna k svým odporným činem, jednak pomluvami a lžemi ze své hubinky. 

Pomsta je sladká

Před lety mi vyprávěl jeden můj přítel a kolega svou milostnou epizodu, která začala v jeho mladém věku a skončila v době, kdy byl již zralým mužem ve středních letech. Na téma jsme se dostali, když jsme mluvili o tom, zda Boží mlýny melou pomalu, či vůbec ne, a jak zdolat a pora­zit nemístnou, ale nakonec oprávněnou pýchu. Poslouchal jsem pozorně a prožil s ním znovu jeho porážku i vítězství. . .

Začalo to v Karviné, večer po koncertě jsme šli s klukama do restau­race na pozdní večeři a pár piv, tak jako vždycky, jak jinak, když jste na šňůře. Společně s námi seděla v restauraci malá divadelní společnost, která brouzdala po vlastech československých stejně jako my a která měla v Karviné svého vedoucího a manažera. Jinak byla skupina herců a hereček takřka z celých Čech.

Díky své známosti s jejich šéfem dali jsme se do řeči, posléze srazili stoly a rozjela se družná zábava.

Už když jsem vstoupil do restaurace, upoutala mě u této společnosti jedna dívka. Bruneta, a ač mám rád blondýny, musím zkonstatovat, že to vůbec nevadilo. Byla velice krásná, měla nádhernou vysokou figuru, štíhlý pas, dlouhé nohy a božské, pevné trojky, což ty, Ringo, pochopíš, co to se mnou udělalo, protože jsi taky horňák! Víš, ale do ní se musel zamilovat i dolňák, prostředňák, prostě každej!

My, rockeři, nejsme žádný másla, a tak jsem při srážení stolů a sbli­žování společností hbitě vmanévroval se svou židlí vedle ní. Zkušeným okem jsem během velmi krátké doby zjistil, že v herecké společnosti její partner není, a nakonec jsem se jí jen pro formu zeptal: Slečno, není zde někdo, kdo mi rozbije hubu, když se vám budu dvořit?

Ujistila mě, že ne, a tak jsem se začal dvořit a dvořit a pitvořit a poví­dat a hučet a kňourat a zase dvořit a zase kňourat, znáš to, každý máme svůj osvědčený systém. No a tak jsem. se s děvčátkem dohovořil až do svého pokoje, k velké závisti svých kolegů. Dívka byla neuvěřitelně pří­jemná a milá a já se začal propadat do osidel lásky.

Co ti mám říkat, když už se ti tohle stane, tak pak už jí nekroutíš ruku, máš radost, že je dívka v tvé přítomnosti, a úplně ti stačí něžnosti, kte­ré ti dovolí. Hochu! Nejen dovolí, ale i opětuje, čímž ti dá zcela jasně naději, a já se z toho tak radoval! Dozvěděl jsem se, že se jmenuje J. a je z malého městečka blízko Prahy. Slíbili jsme si, že se sejdeme u snídaně, a v pozdní ranní hodině dívka odešla. Usnul jsem až k ránu rozrušením z osudového setkání.

Leč na snídani nikdo nepřišel, herecká společnost odjela brzo ráno. Byla to pro mě rána, a protože myslím mužsky, začal jsem se shánět po nějakém vzkazu, po lístku s adresou nebo telefonním čísle... Nikde nic! Ani v restauraci, kde museli brzo ráno snídat, ani v recepci hotelu, zkrát­ka nic! Ale já už byl zasažen šípem Amorovým a nebyla se mnou kloud­ná řeč. Vůbec jsem to nechápal, rozumíš?

Dneska ano, dnes tomu rozumím, dneska bych si řek - nazdar kašpar, neznámá krásko J., trhni si nohou, když o mě nestojíš, vem tě čert a hle­dej si štěstí v malém městečku B. Pravda, bude to chvíli bolet, neb šíp toho hajzlíka uvízl hluboko, ale přebolí, zvítězíme! Umělci jen prospěje, když se trochu trápí!

Tak tohle bych si řek dneska, když jsem zkušenej chlap, ale mladého, zamilovaného kluka o tom nepřesvědčíš, ostatně ani by ti nevěřil!

Kdybys u toho byl, včera v noci, v mém pokoji, kdybys viděl, jak byla milá a něžná... není přece možné, aby to byla komedie! Zkrátka - mladej, nezkušenej, zamilovanej! Tragické seskupení stavu a vlastností. Teď ještě se k tomu přidá další komplikace, a sice bojovnost a rozhodnost, ta ti ve spolupráci s láskou teprve řádně zavaří.

V takovýchhle situacích mají opravdu štěstí váhaví - nesmělí střelci. Jejich slabost je v tomto případě výhodou, trápí se, trápí, chvíli někde v rohu, tiše si mlčí, introverti podělaní, ve své slabosti beze slov zoufají a najednou bac - čas, ten ničitel všeho, zbaví je jejich trápení a mají pokoj.

Bohužel, muž bojovník, a tobě to, Ringo, nemusím vykládat, si pro­tahuje agónii v marném boji, a čím více prohrává, tím více a zuřivěji se vrhá do boje, sbírá všechny své síly, vráží do toho všechen svůj um, chyt­rost a lest, taktiku a vytrvalost, která by slavila úspěch v boji o pevnosti či vojenskou kótu, ale v boji o marnou lásku, v boji o přízeň děvčátka nemá naději!

Je to, jako kdybys byl středověký rytíř v brnění a objekt tvé lásky stál na druhé straně močálu. Vrhneš se s odvahou do něj, a čím víc sekáš mečem kolem sebe, tím hlouběji se propadáš do bahna, a pokud ti ne­hodí lano z dívčiny strany, tak v močálu utoneš!

A já, hlupák jeden, po návratu do Prahy jsem na ni stále myslel, a tak jsem začal shánět svého přítele manažera z Karviné. Když jsem se s ním sešel, prosil jsem ho o spojení na J. a mámil na něm její kádrový materiál. Ač jsem se nepřiznal, bylo mu brzo jasné, kolik uhodilo, a snažil se mi naznačit, abych se na to vykašlal. Po mých obdivných výlevech pouze zkonstatoval, že J. je nezajímavá, nectižádostivá, nechytrá, fádní, obyčej­ná. Jen velmi nerad připustil, že by mohla být velmi hezká, ale souhlasil se skvostnou figurou.

Mohl mít různé důvody a moje zamilovanost, která se nedala před mým přítelem zatajit, mi znemožnila, abych se dozvěděl, kdo se na J. ob­čas na dlouhém zájezdu příležitostně projede! Moje zaslepenost mi rovněž říkala, že ji můj přítel také miluje. Co když o ni marně usiluje už několik let a teď je zdrcen mou láskou a mým dílčím mazlícím úspěchem? Zde se pomoci nedočkám! Proto také nemůže připustit a přiznat, že je velmi zají­mavá, nesmírně ctižádostivá, neobyčejně chytrá, neřadová a výjimečná!

Všichni jsou vždycky proti žárlivci a žárlivec nedůvěřuje nikomu ko­lem sebe! Nicméně přítel mi slíbil, že mě s J. zkontaktuje.

A běžely měsíce a nic, a já stále zamilovaný a toužící po své sladké J.! Znovu jsem příteli volal a prosil ho o spojení na krásku. Nakonec jsem vyžebral její telefon do B. a telefon na agenturu, která jejich soubor pro­dává.

Kdybych nebojoval, kdybych v sobě stále neživil tu naději, kdybych pochopil jasnou řeč nezanechaného vzkazu po něžném večeru v Karvi­né, mohl bych mít už dávno klid! Už jen matná vzpomínka na událost před půl rokem by mírně píchla pod srdcem a nic víc. Ale já se v tom matlal a toužil a žil ve snech!

A tento příšerný stav, kdy čím více se to vzdaluje, tím úměrně k vzdá­lenosti roste vaše touha, vám ještě navíc znemožňuje jakýkoli kontakt s další dívkou! Nestojíte o žádnou jinou! Nechcete žádnou, jen tu svou velkou lásku J. z B.

Konečně jsem se dovolal. Na druhém konci aparátu chvilku trvalo, než se zjistilo, kdo jsem.

-Á... to jste vy?

- Ano, J.! Pamatujete se na mě?

- No.

- Rád bych s vámi mluvil, je to možné?

- No, já teď mám, já... hodně...

- Přijedu! Já za vámi přijedu do B.

- No. Tak jo.

A vůl jel, teda já, víš, jak mi bylo, Ringo. Šlo mi o všechno, po tolika měsících jsem byl blízko své lásky, která mě určitě stejně intenzivně hle­dala a toužila po mně. Která mi pouze naprostým nedopatřením nene­chala lístek ve vrátnici hotelu a jenom proto, že je dívka a té se nesluší jít po své lásce s razancí jako já, po mně jen tiše toužila a říkala si, je-li to ten pravý a je-li tato láska velká a silná, však on si mě najde!

A našel! Teď jedu k ní, všechno jí řeknu, není co tajit a děj se vůle Páně. Sedíme proti sobě v restauraci - je opravdu krásná! Hledí na mě bez nadšení a bez zájmu. Já se přiznávám k tomu, že jsem se zamiloval a nemohu na ni zapomenout.

Ona mi říká, že je to hezký a ten večer byl i pro ni velice milý. Ale je v jiném stavu s opravářem výtahů z B. Přeci si nevezmeš ty, krásná herečka, opraváře výtahů a nebudeš s ním mít malého opraváře nebo opravářku výtahů! Děsím se. Slibuju, že jí zařídím likvidaci opravářského embrya na své náklady a slibuju všestrannou podporu a pomoc.

Udělám všechno, abys byla hvězda! Máš na to, přece teď nezůstaneš, takhle mladá a krásná, s opravářem v B.?

Jedu jak fretka a všechno myslím upřímně, všechno bych hned udělal: potrat, role, Alpy, Benátky, filmy, napíšu, vyjednám, doporučím...!

Nic! Prázdný pohled a prázdné srdce.

Ale já to umím a takovému tlaku nelze tváří v tvář odolat. A tak se se mnou J. loučí a slibuje, že zavolá. Dávám jí všechny možné telefony, abych vyloučil nedovolání se.

Odjíždím vyčerpán a zdeptán a J. mi vlažně mává.

Jak slepá je zamilovanost, která nevidí a nepřizná si naprostou poráž­ku! Jedu do Prahy z ty jejich prdele a místo toho, abych pochopil, jsem rozhodnut dále bojovat.

Nenávidím výtahy a jejich opraváře!

Uteče měsíc a na žádném z telefonů, a že jich bylo požehnaně, mě dív­ka J. neshání. Určitě se nemůže dovolat! Připravím si vlastní blbostí další ponížení a volám do B.

- Proč nevoláš?

- Promiň, měla jsem tolik práce, ale zavolám!

A nikdy už nezavolala.

Tady už ale byla mez mé hlouposti a začínala hranice hrdosti. Tak jsem si řek - konec, hochu! Tady ti pšenka nepokvete!

Byl jsem z toho smutnej, ale už jsem likvidoval vojenské ležení. V okamžiku, kdy se rozhodneš, že je šmytec, začíná už proces uzdra­vení. Jsou ještě malé recidivy s různou intenzitou, ale zánět srdce mizí a duše se zotavuje. Pro posilu ještě víc konzultuješ s kamarádama, ale už umíš naslouchat jejich zkušenostem a ty tě posilují... slepota je pryč!

Vyprávěl jsem to Slováčkovi, ten se smál a povídá: To já znám! To je ale ostuda! Nejíš, nespíš, trápíš se a trápíš, voláš jako blázen a ona nic! Jseš z toho celej říčnej, a tak ti rupne v bedně a ty tam letíš. A ona ti ote­vře a čumí na tebe a třeba něco žere...

Už se tomu ale oba chechtáte a je to jako vzpomínka na společně pod­stoupenou operaci, která dobře dopadla.

Tvá vlastní blbost je zdrojem zábavy už i pro tebe a ne, jak to bylo předtím, jen pro tvé okolí! Uběhly roky! Mnoho let! Kdeže ty loňské sně­hy jsou! Vystupoval jsem v Paláci kultury, ještě s mnoha dalšími hvězdami, v takové veliké show a o přestávce za mnou přijde pořadatel a po­vídá: Pane X., hledá vás v zákulisí nějaká paní!

Vyjdu ven a tam opravdu taková starší ženská, asi tak třiatřicílka, možná víc, v neidentifikovatelném věku, se ke mně srdečně žene. Je mi nějaká povědomá, ale pořád ji nedokážu zařadit.

To jsem já, J.! Pamatuješ? Já - J. z B.!

Už si všechno vybavuju! Smutek, bolest, uražená hrdost a osobní potupa se na vteřinu ozvou, jako by zjevem J. vyvolány z podvědomí.

To jsem ráda, že tě vidím! Tolikrát jsem ti chtěla volat! Víš, dělám v kultuře a chtěla bych hrát, rozhodla jsem se, že bych zase hrála, sám jsi říkal, že jsem byla dobrá! Proto mám takovou radost, že tě vidím, ty bys mi určitě mohl pomoci!

Melou! Melou! Melou!

Říkala jsem si, to nemůže být náhoda...

Už ji neposlouchám! Ano, Boží mlýny melou! Bůh mě netrestej, když teď vyřídím s milovanou J.! Nejen za sebe! Za nás za všechny! Za Felixe, kterej umíral láskou, a ona žrala! Za tisíce ponížených mužů, za tisíce poražených mužů bojovníků teď vpadl jsem nepříteli do zad díky osudu a milosrdnému času!

Tak ty máš radost, že mě vidíš? Tak tys mě mockrát volala? Ty bys chtěla flirt? Kd yž jsem tě miloval, když jsem za tebou jel, když jsem ti nabízel srdce na dlani, když jsem ti nabízel pomoc a byl ochoten pro tebe udělat coko­li, jsem byl ochoten bít se jen za tebe a tvoji kariéru, tak jsi nechtěla!

Když jsi byla mladá a krásná, tak jsi obcovala s opravářem výtahů! Kdy bylo všechno možný, jen říct ano, když stačilo jen zvednout mé srdce a dýchnout na něj opětovaným citem, tak jsi toho měla moc, tak ses neohodlala jít k telefonu, nestál jsem ti ani za to, abys řekla - polib mi prdel!

Miloval jsem tě přes rok! Celý rok jsem žil pro tebe, aniž bych měl naději, že tě byť uslyším! Byla jsi mladá a krásná a nechtěla jsi, a teď jseš slará, tvá krása je v prdeli, tvůj pas je v prdeli a tvý krásný kozy se srov­naly s pupkem, teď bys chtěla hrát a dělat kariéru?

Kdybys ke mně tenkrát byla milá, kdyby to byl jen malý románek s klasickým koncem, byli bychom přáteli a já i teď, po těch letech, navzdory tomu, co jsem řekl o tvé současné karoserii, bych ti pomohl! Protože bych byl tvůj přítel!

Ale tys zhrdla mou láskou, zhrdla mým přátelstvím, tys nebyla ani sluš­ná, tak teď jdi do prdele! Vrať se do B., a ať tě opravář povozí ve výtahu!

Otočil jsem se a vrátil se do šatny.

Melou..., melou, povídá přítel, a když si, hochu, počkáš, tak se dočkáš.

Je to vlastně maločeská Taťána s Oněginem, konstatuju a přítel se mnou souhlasí.

Akorát my, Češi, u toho nestřílíme, konstatuje přítel, ...a tak Lenský zůstal naživu.

Potom, když se vyřehtáme, oba už v letech, hodnotíme to s klidem.

Je to vlastně remíza. 1:1. Oba jste byli v určitém časovém úseku spo­kojeni a oba dostali na frak, filozofuju já.

Je mi to trochu líto, Ringo, a víš proč, změkne přítel..., ne že by si to ne­zasloužila, ale já se z toho dostal a byl jsem mladej a silnej a přišly jiný holky - skvělý, ale ona dostala perdu teď, na starý kolena! Udělal jsem správně? To víš, že udělal! Pomstil jsi nás všechny! Jak by ti to ona mohla oplatit?

Přemýšlíme, rozvíjíme teorii, jak hvězda X. vystupuje v B. Uprostřed koncertu vstává ve třetí řadě obtloustlá paní a střílí na X. z pistole - ten s výkřikem padá!

Nebo: Je válka. X. je raněn a leží v B. v polním lazaretu, české vojsko ustupuje a v B. slouží dobrovolné sestry. Jedna z nich je J., pozná X. a od­pojí mu kapačku!

Nebo: Stárnoucí J. přijde domů a zavolá svému opraváři, se kterým je, jak by ne, už několik desetiletí rozvedena. Nakuká mu nějaké lži o X. a opravář jde, vyhledá dům, kde X. bydlí, a nařízne mu výtahový lano... atd.... atd.

Čím víc o tom mluvíme, tím víc si začínáme myslet, že to možná X. neměl říkat, měl být grand, měl to přejít, měl být nad věcí, ale na druhou stranu, kďyž vám někďo nahraje na ďesítku, kdo dokáže nevystřelit!

Oba, já i X., jsme tolikrát dostali na frak a tak tvrdým a nelítostným /působem, že se nic nestalo, když jim to X. za nás vrátil.

Znovu se opájíme tímto triumfem. Představujeme si stárnoucí J., jak žehlí v B. svému opraváři výtahů posraný spoďky. Má zapnutou televizi a v ní zpívá X., velká hvězďa populární huďby. V hleďišti přeď X. ječí desítky mlaďých ďívek a on - sice už v letech, ale stále zajímavý muž - jim zpívá o lásce.

J. žehlí spoďky a skládá je hnědým dozadu. Na zemi si hrají dva malí chlapci s malinkými výtahy, z opilého opraváře jdou mimoděk větry na gauči, kde nahlas chrápe!

Jo! Melou! Melou! Melou! Akorát se toho někdy nedožijete!

Poučení:

1. Líbání a něžnosti nemusejí nic znamenat!

2. Dokud tam není, nedělej si naději, ale tu si ve většině případů nedělej, ani když tam je!

3. Když se ti neozve, neznamená to, že nemohla, ale že nechtěla!

4. Nejezdi za nikým, kdo ti nevyjde polovinu naproti!

5. Nezlob se na dívku, která ti dala kopačky! Potrestala se sama!

6. Nezlob se na dívku, která ti dala kopačky, vydrž to dvacet let, zestár­ne a ztloustne dříve než ty, pak teprve trestej!

7. Nebuď velkorysý a vždycky se pomsti! Mysli na to, že vždycky každou minutu v některém místě na zeměkouli dostává nějaký chlap kopačky!

    

Když to pak vyprávím kamarádům v Mozarteu, už z toho máme všichni psinu. Ne abys to, Ringo, někde vyžvanil, nebo chraň Bůh to napsal.

Nebojte se, pane H., jak bych mohl, stejně by mi nikdo nevěřil.

Takový krásný vstup dvou mladých lidí do života!

Když si to po sobě čtu, je to opravdu hnus, co? Někdo by mohl pozna­menat, že se jedná o lůzu, o chátru, která vždycky byla. Ale přeci kapel­ník H. není lůza, nýbrž velmi vzdělaný a inteligentní člověk. Možná, že to nemá se vzděláním a inteligencí nic společného, třeba i já, kdybych viděl ten krásný bílý vystrčený zadek, kdo ví, zda bych neslevil ze svého estétství...

Hlavní viník bude asi opravdu panna nevěsta, co říkáte? Vzpomněl jsem si teď, jak mi jednou vyprávěla jedna velmi mladá herečka z dra­matického oddělení státní konzervatoře o své velké lásce k jednomu zedníkovi a jak jí tu lásku nikdo nepřeje!

A kde jako to..., kde se spolu scházíte?

Myslíš jako kvůli sexu?

Ano.

V Národním divadle - na hajzlu! Jsme tam často v divadelním klubu.

A tam na hajzlu! Možná že budoucí českou herečku vzrušuje pohlavní styk na hajzlu ve zlaté kapličce, ale nemohu se ubránit zhnusení. Zkusím ještě trochu zarýt a vzbudit alespoň pochybnosti o volbě místa.

Představ si, povídám herečce, že by sis zedníka vzala a že by to, dejme tomu, bylo docela vydařené manželství, budete mít dvě, tři děti a teď budete vzpomínat na romantické začátky vaší lásky... Miláčku, pamatu­ješ, jak jsem tě miloval v Národním na hajzlu? Několikrát denně?

Herečka se rozesmála... Prima, viď? 

Muž a žena - úhlavní nepřátelé

U nás na Vinohradech bydlí v Balbínce takovej praštěnej strejc. Chodí v teplákách se síťovkou a pořád se s někým vybavuje. Lidi mi říkali, že je to sochař a že mu straší na cimbuří.

Je mi velmi sympatickej, akorát mi vadí, jak na mě křičí, přes celou Vinohradskou: Fando, ty kluku jeden... nalož to těm hajzlům komunistickejm! A to řve tak, že auta zastavujou.

Jsem děsnej! Dopil jsem panáka griotky, a protože už je prázdná lá­hev a já se sladce naladil, dal jsem si do skleničky kokosovej likér. Je dobrej, ale uznejte, nejsem hlupák? Měl jsem chuť na kolu, ale nedal jsem si ji kvůli tloušťce, obsahuje totiž devět kostek cukru! Kolik cukru asi obsahujou ty dva likéry?

Jednou mě ten sochař děsně naštval. Rád se se mnou vybavuje o po­litice a dostali jsme se na Havla. Něco hezkýho o něm povídám a je mi líto, že čtyři roky seděl.

Cha, chá, seděl, řve sochař, ...pane, ten měl fešáckej kriminál! Hrál tam pořád šachy!

Dožralo mně to. Chtěl bych tě, dědku, vidět v ty base! Jak bys hrál ša­chy! Teď ti seberou tu síťovku a šoupnou tě do kriminálu na čtyři roky! A budeš mít fešáckej kriminál - hraj si šachy, dědku! Čtyři roky si, ty vole, hraj šachy!

Někdy mě zatrne, jak umíme být blbý a omezený a já se z toho nevy­jímám. Vždycky sochaře táhnu z Vinohradský do Balbínky mezi stromy, kde jeho řev není tak slyšet.

Sochař řve: Pane! Muž a žena, to jsou úhlavní nepřátelé! Hot a čehý! Horko a mráz! Pane! To jsou úhlavní nepřátelé! Nic si není tak cizí jako mužskej a ženská! Ona chce vždycky přesně to opačný než vy! Vy okno otevřít, ona zavřít! Vy chcete být doma, ona chce na výlet! Vy vlevo, ona vpravo!

Láska! To krátkodobé pominutí mysli a pud pro zachování rodu způ­sobí, že na to zapomeneme, a po dobu biologické existence rodiny vylu­čuje mužský organismus nějaký hormon, který brání tomu, abychom je nezabili! Pane! Mně to můžete věřit! Jsou strašný!

A k tyhle docela pevně stojící filozofický myšlence dodá přízemní a vše shazující dodatek: Dá si v hospodě nějaký drahý jídlo a vůbec ho nesežere!

Teď si možná řeknete, blázen, ale podobný názor sdílí velmi mnoho mužů po padesátce, i když mu nedávají takovýto průchod. Na ukáz­ku bych rád uvedl jednu pasáž z knihy Jakeův problém od Kingsleyho A mise, což má být Šťastný Jim po třiceti letech a sice závěr knihy, kdy oxfordský profesor Jaké zvažuje, zda se podrobí léčbě na povzbuzení sexuální aktivity:

»Jake si v duchu zrekapituloval, jak to vlastně s těmi ženskými je - ne s těmi, se kterými měl co dělat v posledních měsících či letech, ale spíše se ženami vůbec jako takovými.

Připomněl si, jak se soustřeďují pouze na povrch věci, na předměty a vnější jevy a na to, co je obklopuje, a jak se v tom všem vyjímají, že jsou v právu, i když ve skutečnosti jsou zcela vedle! Jak automaticky předpo­kládají, že se jim v jakémkoli střetu ubližuje nespravedlivě, jak skálopev­ně věří, že když ony zastávají nějaký názor, je tím automaticky důvěry­hodnější a užitečnější, jak v debatě využívají neporozumění a posunutí smyslu, jak dovedou být citlivé na tón hlasu a samy ho zneužívají, jak si ani neuvědomují, kdy mluví upřímně a kdy si vymýšlejí, jak se zajímají o to, co je takzvaně důležité, přičemž jsou pozoruhodně neschopné v této oblasti rozlišovat, jak milují plytké rozhovory a bezcílné diskuse, jak si uzurpují přednostní právo na city, jak mají přehnané mínění o tom, že jsou nesmírně sympatické, jak zásadně nikdy neposlouchají, co říká ten druhý, a spoustu jiných, dalších věcí... takže pak bylo jeho rozhodnutí docela snadné. Děkuju! Nemám už zájem, řekl!«

Myslím, že se najde jen velmi málo mužů, kteří by s Amisem nesou­hlasili. Stejně tak předpokládám razantní nesouhlas žen, což je ostatně obsaženo v citované pasáži.

Kingsley Amis, znechucený stavem věcí a světa, podává skutečný obraz zásadních vlastností, nejedná se o maličkosti, které je možno po tisících hledat na obou stranách barikády.

Samozřejmě, že se do základních vztahů muž - žena často nerozlišitelně přemístí i základní problémy povahové a problémy spojené se špatnou výchovou, ale ty nejsou zásadní, i když, pravda, mohou dorůst do vel­kých rozměrů.

Při vší úctě k paní Boženě Němcové, vždycky to se mnou hází ze stra­ny na stranu, když čtu kvalitní a do hloubky jdoucí její životopis. Obdiv k velikánovi naší literatury, solidně vystavěný v základní škole, její ne­oddiskutovatelné zásluhy v oblasti literatury, vlastenectví a osobní sta­tečnost vyniknou potom ještě více v konfrontaci s povahou.

Pokud si odmyslíme její věčné čekání na Godota v podobě naplněné­ho citového vztahu, který, jak víme všichni z vlastní zkušenosti, se ni­kdy nedostaví, začne zkušený čtenář cítit s nebohým Josefem Němcem, o kterém je z knížek známo pouze to, že byl hrubý, zaslepený a neměl vůbec žádné pochopení pro svou geniální ženu!

(Jen tak mimochodem, v životopisech paní Boženy je vždy stručná zmínka, že mladičká Barunka viděla v Němcovi jakési dveře ke svobodě - únik ze stísněného prostředí, které ji dusilo.)

Jak chybný a naprosto scestný vstup do manželského stavu, způso­bený zcela a jedině paní Boženou! Pochopil bych tento krok, kdyby si brala hluchoněmého slepce, tak možná by se její naděje splnily, ale ne u tak inteligentního, temperamentního chlapa, jakým byl Němec, také statečný bojovník a vlastenec, který chtěl samozřejmě svou ženu jen pro sebe. (Jak sobecké!)

Pro Barunčino hledání velikého citu neměl logicky pochopení a její mi­lostné avantýry měly z pohledu »sobeckého« Němce charakter zrady.

Když si k tomu všemu připočteme, jak příšerná musela být paní Božena hospodyně, jeví se nám jejich život trochu jinak.

Josef Němec například obdržel větší částku peněz, už přesně nevím, ale jakýsi doplatek od úřadu nebo úhradu za něco, a těšil se, že poplatí dluhy a trochu se rozevře finanční krunýř dusící rodinu. Přijel domů a zjistil, že paní Božena utratila peníze s bulharskými přáteli! Doslova v životopise: .. .»peníze použila na pohoštění bulharských přátel«.

Teď, hoši, ruku na srdce. Není to na infarkt? Vnímavý čtenář také zjistí, že mnoho lidí ze spisovatelčiny blízkosti, kteří ji měli rádi, jí vůbec nesvěřovalo peníze, ale přinesli buď jídlo a suroviny k vaření, nebo ti praktičtější - zvali na jídlo její děti a ji samu. Asi věděli proč.

To, co popisuji, nijak nezmenšuje význam paní Boženy Němcové, ani trochu mi to neubralo na lásce k jejímu literárnímu dílu, ba co dím, k ní samé, ale můj cit pro spravedlnost mi velí při popisování nesnesitelného Němce a soužití s ním říci - paní Boženo, kušte!

Cítím vzrůstající neklid u svých čtenářek a klíčící pocit nespravedl­nosti tam, kde se oháním spravedlností, a tak máte mít také příklad, kdy objektem kritiky bude muž a abych byl úplně z obliga, také veliký bás­ník a literární gigant, Jaroslav Vrchlický.

Popíšu zase pouze povahový rys, který se netýká zásadního rozdílu mezi mužem a ženou, jak to vyjadřuje Amis. Cituji z knihy Evy Vrchlické přátelství a mládí s Vrchlickým. Poslyšte tedy, jak Vrchlický papal:

»Vařilo se pro něho pokaždé zvlášť a on pokaždé ujišťoval s bolest­ným, plachým pohledem, že touží po zcela prosté stravě, aby mu ma­minka, proboha, zase jednou udělala nudle s tvarohem! Ale když se ob­jevily nudle, hlesl potichounku, jako by se bál rány: už zase nudle?

To nám rvalo srdce a provinilá maminka hned nazítří opět běhala po tržištích a po zvěřinářských a lahůdkářských obchodech, prohlížela výklady a radila se kde s kým, co má svému básníkovi uvařit. Nejlepší kuchařka v rodině byla Sofie Podlipská, krom toho dávala přednost ze­leninové a ovocné stravě, o které se Vrchlický vyjadřoval, že je dobrá pro housenky a červy. Málem by s ním bývalo u stolu opravdu těžko, nebýt jeho tisícerých půvabů, jeho rychle rozjasňující se tváře, zábavných nápadů, jeho odprošujících pohledů...

Když už selhaly mladé koroptvičky, kvíčaly, sluky, kančí hřbet, srnčí kýta, sněhulka, žabí stehýnka, raci, piškoty, citrónový nákyp, jídla, ve kterých se alespoň trochu se zájmem pošťoural, jak sám říkal, poručil si vepřovou pečeni se zelím a knedlíkem. Rozumí se, že se jeho slabý ža­ludek zhrozil, jakmile jen z kuchyně zavanula její vůně, a bylo třeba na ni všelico sehnat a připravit aspoň telecí řízek. Ale tatínkovo nechutenství u ní bylo vzbuzeno a prohlásil, že i ten řízek by ho dnes kopal.

Babička tiše vstala od stolu a za chvíli se objevila s nadýchanou omeletou. Prosil tisíckrát za odpuštění, líbaje babiččiny ruce - ale dnes prý nemůže a nemůže sladké. Přinesli mu míchaná vajíčka a housku s más­lem, ale to mu bylo příliš mastné a vajíčko naměko nechtěl, protože mu příliš připomíná slepičí embryo. Sklízelo se tiše ze stolu, na maminčiných temných dlouhých řasách se zatřpytily slzy... pokukoval po ní po očku a chlácholivě řekl: Nic si z toho nedělej, vidíš... tohle mi stačí... a popí­jel pivo s pomerančovou kůrou, namáčel si v něm chleba a přikusoval okurčičky, naložené v hořčici...! Slovem si nepostěžoval a na všechny se přelaskavě usmíval!«

Co říkáte, není to na inzultaci? Asi ano a nikterak to nesnižuje Vrchlického velikost, aniž by nám ubylo úcty k němu. Jen to vyzdvihuje jeho bezmezně milující okolí a manželku hrdinku.

A teď si představte domácnost Vrchlického s paní Boženou. 

Kup ji kožich, bude pokoj

Poslyšte kratičký příběh mužské blbosti a naivity. Jeden můj hudebník, kdysi dávno (nesnažte se přijít na to, který, měl jsem jich po dobu své hudební éry určitě stovku), se nám v autě svěřoval se svými problémy.

Na tom nebylo nic divného, kdo četl mé knihy, které o tomto období pojednávají, ví, že nás v autě jezdilo pět. Denně na dlouhé zájezdy, často až na Slovensko, a tak ti lidé, co spolu jezdili v autě, o sobě věděli úplně všechno.

Celou cestu se o něčem povídá, pořád je nějaká legrace, stále se něco řeší, tudíž víte o svých kolezích za nějaký ten měsíc všechno. Z rodiny, z příbuzenstva, z okolí, i intimního života. Dozvíte se věci, které by jiná k dotyčný řekl jen nejbližší osobě, ale tady ne! Co má dělat, všichni řeknou všechno, a tak i dotyčný vyklopí všechno, co ví.

Nechci se vydávat za moudrého pozorovatele, který mlčky vše po­slouchal, aby to později s naprostým nadhledem literárně zpracoval. Naopak, stejně jako moji spolucestující i já vykecal na sebe všechno, co jsem věděl, všechny radosti i problémy doma, zkrátka všechno.

A tak jsem později, když se má zájezdová činnost chýlila ke konci, udivoval všemi zajímavostmi, což vlastně ani zajímavosti nebyly, a neza­svěcený spolucestující nechápal, odkud jsem své vědomosti načerpal.

Například: tady z Olomouce je rodina Kubešů, měli tady továrnu na měděné kotle... Malá Skála, tady má Sodoma chalupu..., tuhle v tom domě žila maminka pana Svěráka (Kopidlno)..., tady se jednou vsadil Černoch s Rezkem, kdo vyběhne dřív na vrchol Malý Fatry! Tady žije ilukior, který půjčuje umělcům manželku (Velký Křtíš)..., hrad Nouzov, Schelingerova rodná víska..., támhle v tom baráku žije manželka jednoho hokejisty a ta má pihu na levé půlce prdele (Rokycany)..., tady bydlí Švejda. Tamtím směrem sto metrů a jsme u Mojdy Maděriče..., kdyby byl čas, v tomhle domě bydlí Bolek Polívka, vzala mě sem jednou Brožková..., tady je slavný knihkupec pan Parma, hoši... (Frenštát)..., l.imlile prodává desky Jarmila Šuláková (Vsetín), atd.

Neskutečné množství zajímavostí, které nejsou v žádné encyklope­dii a nemají žádný význam, jen jimi udivujete druhé, jak jste se takové nepodstatné informace dozvěděl. A to jsem nejmenoval psychologické příběhy ze života. Zkrátka, všechno z auta při těch miliónech najetých kilometrů.

Dokonce to došlo tak daleko, že když soubor držel delší dobu po­hromadě, vyměňovali jsme si v autech spolucestující, protože jsme už všechno o všech věděli a nebylo o čem kecat!

Tak abych se vrátil k tomu krátkému a poučnému příběhu.

Můj přítel se seznámil se dvěma sympatickýma klukama. Jeden byl syn bolševického papaláše a druhý jezdil s tirákem dálkovou dopravu. Rozumí skvěle autům, hlásil hudebník, ...když budete, kluci, potřebo­vat, všechno umí, všemu na autě rozumí, dělá i klempířinu, stačí říct a já to vyjednám!

(Přiznám se, že hudebníkův kamarád to byl, kdo mě definitivně po­učil, že nejlépe rozumějí autům v servisu, protože jsem jeho služeb pou­žil a získal drahou, ale neocenitelnou zkušenost.)

Jinak musím říct, že oba hudebníkovi kamarádi byli velmi sympatičtí a několikrát jsem je pozval k nám domů. Nutno konstatovat, že to u mě odneslo jen auto mé ženy a moje peněženka.

Zato u hudebníka to vzalo zásadní a klasický obrat: Přistih jsem ho u nás, když jsme se vrátili nečekaně ze zájezdu, hlásil hudebník, .. .dou­fám, že mi nešuká ženu!?!

Zprávy se den ode dne zhoršovaly! Mladý »tirák« chodil k hudební­kovi velmi často a jeho žena (hudebníkova) začala být protivná. Hádala se s hudebníkem a odmítala s ním tělesný styk v důsledku častého bo­lení hlavy.

Když jsme se v autě všichni dosyta vysmáli, řekl nám: Jen se chechtej­te, vy volové, ji fakt často bolí hlava!

Trochu jsme se snažili pomocí, ale marně. Musíš ho vykopat z bytu - to v první řadě, musíš mu to ztížit a nejen jemu, ale své nevěrnici.

Nabádal jsem ho, aby našel odvahu a řekl mu - hele, jseš můj kámoš, ale byl bych rád, kdybys k nám chodil, jen když budu doma! A taky jen když tě pozvu! Jestli je to opravdu dobrý kámoš, tak se neurazí a pocho­pí to, neb má doma taky svou ženu a past, kterou na tebe líčí, určitě ně­kdo u nich stráží jemu, on to ví, a tak to vezme chlapsky. Taky mu dojde, že nejsi úplný vůl, a bude se trochu stydět. Zkrátka, horší podmínky mu v některých případech nestojí za to a půjde tam, kde to má lehčí.

Domácí přítel je v devadesáti devíti procentech potencionální mile nec vaší ženy. Zná dobře situaci u vás doma, zná vaše slabiny, vyslechl několik menších domácích hádek, ví, že svoji ženu nechápete, ví, že ji nerozumíte, a má pro ni vždy vlídné slovo a pochopení.

Vaše domácí husa podlehne rodinnému příteli taky proto, že je prostě po ruce a má k vám volný přístup. Ona by sice mnohem radši doma u vítala třeba řezníka Vodičku, ale to by bylo přeci jen blbý, vysvětlovat vám při návratu z koncertu, jak se k vám dostal řezník Vodička. Rodinný přítel je zkrátká po ruce a má plné pochopení.

Hudebník byl den ze dne nervóznější a zprávy den ze dne horší! Už se mnou nechce nic mít! Vzala kluka a odjela ke svý matce. Další zpráva: vrátila se, tchyně ji vykopala, je to fajn ženská, a poslala ji domů!

Jak má tchyně velký byt? Ptám se hudebníka.

Jedna plus jedna, konstatuje bez jakéhokoli podezření.

A není to tak, že za týden toho měly obě dost, a že ji poslala proto domů?

Ne! Ne! To neznáte mou tchyni! To je děsně fajn ženská. Pak se mu rozzářily oči šťastným nápadem.

Půjdu za ní a všechno jí řeknu... poradím se s ní!

Nemyslíš, že ona všechno ví? Víš, přece, že dcera se matce se vsím svěřuje, a stížnosti na tebe zná v první řadě matka tvé ženy, namítáme Ne! Tohle určitě neví, tchyně je děsně fér ženská a zná svou dceru nejlíp. Ta mi řekne, jak na ni, vede si svou.

Proto kamarád velmi často docházel a hudebníkovu ženu stále bolela hlava, vydal se za tchyní.

Tak co? |ak jsi dopad?, ptají se v autě hudebníci.

Skvěle! Tchyně je bedna! Vykoumala to skvěle!

Co tedy radí?, stupňuje se naše zvědavost.

DSlouho jsme si všechno vyprávěli a tchyně myslí, že rodina se musí udržet kvůli klukovi!

A o ti tedy poradila?

Říká, že zná svou dceru, je lo jednoduchý kup jí kožich a bude pokoj.

Dlouho jsme se tak v autě nezasmáli! Náš verdikt byl jednohlasný: Co takhle ji kakopat do prdele?

Bylo to ale, jako kdybys hrách na stěnu házel! Hudebník se usmíval, pro­tože hodná, férová tchyně poradila, jak na její dceru a matku jeho syna.

Dobře poradila pro záchranu rodiny, zradila svou dceru pro dobro jejího manželství a poradila jednoduchou a přitom geniální věc: Kup jí kožich a bude pokoj!

Hudebník vyzvedl úspory a vzal svou ženu do kožešnictví. Tam si vybrala krásný a drahý kožich a byl pokoj! Ale jenom týden. Po týdnu přišel zase, že se s ním chce definitivně rozvést a bude si brát tiráka!

Zamysli se nad sebou, povídám mu, ...kde se stala chyba? Nekoupil jsi nějaký levný kožich? Nebo víš co? Nechtělo to dva? Aby byl sichr po­koj? Nebo to chce znovu se poradit s fér tchyní, jestli nedostane nějaký jiný čestný fér nápad?

Hudebník seděl v autě jako zmoklá slepice a opravdu přemýšlel, kde se stala chyba.

Nevím, zda se poučil, ale myslím, že ne, protože jsme všichni nepouči­telní a děláme pořád stejné chyby! Ani nevím, s kým a jak žije nyní...

Ženuška v kožichu se s ním skutečně rozvedla, ale ke své fér matičce se nenastěhovala, zřejmě za trest, že se spojila proti ní s jejím manželem a dala mu tak dobrou radu. Zůstala doma a k mamince se stěhoval hu­debník, ke své samozřejmě.

Tirák nějaký čas, pokud nedrandil na tiráku, drandil hudebníkovu ženu, ale přestože ji tak dobře chápal a skvěle jí rozuměl, nerozvedl se a nevzal si ji. Brzo ji opustil a vyměnil, jako vyměníme ojeté auto.

A není divu, kdo by si taky vzal takovouhle krávu, i když má tak skvělou matku.

A poučení:

1. Domácího přítele vykopat z domu!

2. Nikdy se neradit s tchyní!

3. Když se začíná hroutit manželství - uzavřít penězovod!

4. Dárky dávat jenom tomu, kdo si je zaslouží!

5. Poslouchat a přemýšlet nad tím, co ti radí přátelé!

6. Opravdová láska není za prachy, ani za deset tisíc kožichů!

7. Nebuď vůl! 

Bezpečný sex se ženami

Velmi často se mě mladí chlapci, poté, co na ně ústy vyliju kýbl životního pesimismu, zdrceně ptají, zda existuje nějaký naprosto bezpečný styk se ženami po stránce fyzické i duševní. Dlouho jsem nedokázal poradit, pravda, polobezpečný styk se ženou bychom mohli nazvat styk orální, ale to pouze po stránce fyzické.

Viz slavný výrok mého přítele dr. Schwarze: »Takový prostředí nedo­káže dodnes vytvořit žádná laboratoř na světě. Ta stálá teplota, vlhkost, všechno přímo ideální pro jakékoli bujení mikroorganismů dobrých i špatných, pravidelné proplachování a smýčení, to je ideální velkosklad a distribuce chorob!«

Tedy v tomto případě při orálním styku jsme tohoto nebezpečí ušetřeni, neboť s dotyčnou nepřijdeme téměř do styku, vyjma závěrečné fáze přátelství, kdy je třeba přidržet děvče za uši, aby se nevycukla.

Nejsme ale chráněni před nebezpečím psychickým, tj. zamilováním se a následným utrpením z lásky, jež se nedá vyloučit u krásných part­nerek.

A přeci takový způsob existuje. Vyprávěl mi ho přítel, který je velký milovník žen a v minulosti utrpěl mnoho šrámů na těle i na duši při heterosexuálním styku!

Nakonec jsem na to přišel, povídá mi, teď jsem dokonale šťast­ný! Mám velmi moderní přístup, musíš se k němu lety dopracovat, ale vzhledem k stoupajícímu rozšiřování AIDS mu patří budoucnost.

Musím se přiznat, že jsem jeho metodu bezpečného, praktického a i levného sexu několikrát praktikoval a velmi se mi osvědčila.

To je návod (cituji svého přítele): »Ráno jedu tramvají nebo metrem do práce, nebo do školy, to je jedno, nebo sedím v kavárně, v kině, divadle, kdekoli, kde jsou také ženy! (V praxi je takto možno provozovat styk  i homosexuální a prakticky jakýkoli, ale pro nás, zdravé jihočeské muže, platí jen styk reprodukční!)

Sedím si, sedím... a rozhlížím se. Vidím... á... támhle je krásná mladá dívka. Hledím na ni, aby si mě všimla. Každá dívka neustále sleduje, že je sledována a zda je na ni obdivně hleděno (kvůli tomu také strávila hodně času u zrcadla v koupelně, aby tomu tak bylo), a i když si dává pozor, aby pohledy neopětovala, přeci jen někam koukat musí, a když jste vy­trvalý, nakonec se vaše pohledy protnou. Musíte být připraven a v oka­mžiku, kdy se vaše pohledy střetnou, se vlídně a sexuplně usmát.

Dívka, v případě, že se nejedná o naprostou krávu, vám úsměv opě­tuje. Když ne napoprvé, tak určitě při druhém očním setkání, kterému se neubrání, byť by chtěla sebevíc.

Zvědavost i polichocení způsobí, že jukne znovu, a vy se opět usmě­jete, jak nejkrásněji dokážete.

Dívka to nevydrží a usměje se také, no a tím je vyhráno a prakticky celý sexuální okruh uzavřen, protože vy víte, že: když vstanete a při­stoupíte k ní a dáte se s ní do řeči, tak vám dívka odpoví a začne konverzace. Když se s vámi nedá do řeči hned, což je též možné, vy víte, že kdybyste vystoupil a šel s ní a pořád do ní vtipné hučel, že se nakonec do řeči dá, třeba by to bylo až před jejím domem, víte, že když ji pozvete do kina, tak půjde, když ji pozvete do divadla nebo na zajímavý koncert, tak půjde.

A když půjde jednou a vy budete fajn (což jste vždycky), půjde i po­ druhé a pak tancovat a pak letmé polibky a nakonec bohapusté šukání a láska a průsery atd.

Vy jako zkušený muž víte, že toto všechno se odehraje. V určitém růz­ně dlouhém časovém období, bude to stát peníze, čas, nervy, a jak jsem uvedl na začátku, je nebezpečí fyzického a duševního ohrožení.

Takže v okamžiku, kdy dívka či žena váš úsměv opětuje, už jste to vlastně prožil, už se to stalo, už jste ji ošukal, akorát jste si ušetřil ten čas a tu štrapáci, došel jste svého, protože, jak v Bibli jest, kdo jen na ženu pomyslil, zhřešil, to znamená, že i vinou mravní už jste poznamenanej, máte vlastně prakticky všechno, co jste mohl získat, a můžete se věno­vat, nejste-li ukojen, jiné spolujezdkyni v metru.

Já takhle ošukám cestou z Pankráce do Libně třeba i tři ženský po sobě, je to bezpečné, praktické a levné.

V Libni vystupuji sexuálně uspokojen, zdravý, bez ztráty jediné koru­ny, já, samec - pán tvorstva!« 

První kapitola

Ty kasou házíš jako hůze petelící se v pesném talístu, do tobě odolati múze... nezná tyfialinto, nezná!

(Batul)

V zimě, zrovna jsem maloval katedrálu v Granadě, zvoní telefon: Tady je redakce Večerníku Praha. Pane Čech, pan Fidelis Schlée by s vámi chtěl mluvit. Předám...

- Fidelis: Pane Čech, tady je Schlée, buďte zdráv, něco bych od vás potřeboval!

- Ringo: To je potěšení pro mě, když někdo jako vy, pane Schlée, ode mě něco potřebuje. Já ale, pane doktore, nikam nejezdím, nesnáším pěší zóny a místa, kde se nedá parkovat!

-Fidelis: Nemusíte nikam jezdit, když něco chci, přijedu já. Kdy můžu? (První body k dobru, které signalizují osobnost. Pyšný blb, finanční po­revoluční rychlokvaška by vás zpupně pozval k sobě, a to mnohokrát ani ne osobně, ale přes sekretářku. Není tomu tak a já se připravím na návštěvu - učešu sebe i kocoura Mikeše.)

Přijel sympatickej mužskej se sympatickou přítelkyní a sympatickým pistolníkem. Sedíme v mém starém domečku v Modřanech a seznamu­jeme se...

Co teď děláte, pane Čech?

Co stál ten krémovej rolls venku?

Jak žijete, pane Čech?

Jak žijete, pane Schlée? Jak to děláte, že jste tak bohatej, pane Schlée?

Zvonek! Razantně a neodbytně... Koukám, venku stojí dva uhlíři.

Čí je to? Kdo je tu s tím? (Ukazují na rolls-royce pana Schlée.)

Ať s tím uhne - vezeme koks!

A tak se v naší ulici, najíždějíce oba na chodník, míjejí pomalu - zr­cátko na zrcátku - dva světy: ten náš, modřanskej, s koksem a umolousanejma uhlířema a elegantní bodyguard v nejdražším autě světa, a já na to zírám a zase filozofuju: co nás dělí od toho rollse, nejdřív tranďák, abychom mohli topit elektrikou, pak kanalizace, pak plyn, je toho dost. (S kanalizací už začali - hurá!)

Sedíme, kecáme o všem možném, jak se na správné Čechy a jejich sa­mičky sluší. Fidelisova parta chválí mé obrázky a já jsem rád. Nakonec ještě, co mi vlastně pan doktor chtěl.

Povídá mi: Namalujte mi obraz do haly - personifikaci novin! Velký olej, který by symbolizoval noviny jako takové, noviny jako profesi, no­viny jako velmoc.

Večerník Praha... krásná zakázka. Mám to rád, tenhle druh zákazníků a sběratelů, vlastně mám rád oba, jedni přijdou, prohlížejí..., zrovna ten­hle. Sundáte ho ze stěny, máte radost z peněz a je vám líto, že přicházíte o obraz. Druzí přijdou s jiskrou v oku a řeknou, namalujte nám, pane Čech, to a to. Mám to taky rád, protože vždycky je ještě velký prostor pro osobní iniciativu a nápady.

Tak noviny tedy, souhlasím, a plácneme si. Otíček Jirák mi pomů­že s figurkama (obličeje a postavy v zákrytu), potom zavolám, přijdu do redakce, nechám si schválit, dohodneme cenu, termín dohotove­ní, podepíšeme smlouvu, dostanu zálohu a pojedu malovat. Tak je to správné, chovejme se jako solidní podnikatelé ve světě velkého byzny­su, protože oba vytváříme zisk a oba jsme daňoví poplatníci. Solidnost - solidnost.

Zase sedíme a kecáme a nakonec si Fidelis kupuje velké plátno Sametově potrestaní bolševici. Mám velikou radost z honoráře a velikou žalost, že přijdu o obraz. Ale co? Obrazy musí mezi lidi. Tenhle mám tak rád, že si ho namaluju ještě jednou, vlastně dělám to takhle skoro u všech. Je mi líto, že už je nemám, pořád chodím kolem toho prázdnýho místa na stěně. (Nepomůže, když tam pověsíte jinej.)

Tak ho dělám znovu, ale už je jinej, nikdy nejsou dva stejný, nikdy netrefím stejné barvy, nikdy si nepamatuju, co na něm všechno bylo! Po měsíci práce jde znovu na stěnu. A zase mám radost! A zase se někomu líbí! Ukáže mi peníze a jsem ztracenej. A zase putuje pryč a zase je mi smutno. A zase maluju. Přijdou děti a ptají se - tatínku, pan Vogl ti vrátil Smolný den? Ne, maluju si novej, hleďte si svýho! A zase visí a čumím na to letadlo, jak naráží do vlaku. Po čase přijdou děti a znovu - kde je ten Smolný den? Tys ho zase prodal, viď?

Je mi hanba a stydím se za svou lásku k penězům a stýská se mi po Smolným dnu. Budu ho malovat potřetí, ale 

už určitě naposledy, počtvr­té by mě to už nebavilo. Vím, že třetí Smolný den je definitivně poslední. Až ho někomu prodám, což bude tomu prvnímu, kdo mi za něj nabídne peníze, už ho malovat nebudu. (Stalo se, jsou tři šťastlivci, kteří mají můj obraz, a já ho nemám! Ve třech domácnostech visí to krásné žluťounké letadlo mongolských aerolinií a mých třikrát zopakovaných třináct ne­štěstí se změnilo v pytle cementu, cihly, hodinovou mzdu pro stavitele Hoffmana a jeho partu.) Jsem zrádce umění.

Ale pan Schlée, můj nový sběratel, si odváží teprve první Bolševiky, takže s chutí do dalších! Loučím se hned poté, co jsme uskutečnili tak­zvanou Klausovu fyzminutku. Oni mně peníze - já jim pořádnou faktu­ru s mým IČO. Jak neromantické! Jestlipak můj miláček Josef Lada také vystavoval faktury? Zákonné a správné, ale, Bože, jak neromantické! Ale přece za první republiky byl taky berňák! Jak to ten Lada dělal, musím se zeptat jeho zetě pana Vrány.

Přátelé odjeli a já, místo abych začal pracovat na zakázce, tak si znovu skicuju Bolševiky. A taky mě nic nenapadá... noviny... noviny... pak mě napadá, myslím, že nápad je dobrý, ale dochází k jevu, který souvisí s tématem knihy.

Maluju obrázky a čekám na zákazníka. Maluju druhý Bolševiky. Maluju inferno - peklo. Maluju dvě velké Prahy.

Ale noviny nemaluju! Nemaluju, protože to je jistý obchod! Domlu­veno! Tutovka! Jen to musím udělat, a protože musím, už mě to nebaví, tutovka neuteče! Až to udělám, tak to bude! Nevážíme si toho, co máme jistého! Nevážíme si něčeho, co nám neuteče! Vážíme si jen toho, co musíme vybojovat! K činnosti potřebujeme nejistotu a riziko. Manželka tutovka není tak zajímavá jako nejistá, falešná sousedka!

Přesně takhle to v životě chodí. Shrnuto, podškrtnuto, sečteno, udě­lám ho v létě na chaloupce. Chytil jsem se

a těším se na to. Pořadí se ale mění:

          1.     úkol - obraz pro Fidelise

2.    úkol - kniha o šukání

3.    úkol - zahradní stůl s lavicema

    

Je začátek srpna a posuďte sami... 34 stránek knihy o šukání s tím ze jsem se zatím k tomu šukání ještě nedostal (myslím v knize) Obraz v barvě, obtáčené kontury pouze poloviny Hradčan (1/3 hotova) Prkna na lavici lézt na hoblovce, ještě jsem na ně nesáhl. Do toho liga a pří­prava! Hup z Krkonoš do Poděbrad na Interpohár!  A zítra hup z Krkonoš na první kolo ligy proti Brnu do Prahy!

A nezůstaň tam, když hned druhý den dopoledne hraje Viktorka Žižkov'' je toho moc!

Minulý týden mě napadlo, že udělám Slovanskou epopej jako Alfons Mucha a ten nápad mě tak chytne, že smolím 32 obrázku ze života starých Slovanu. Protože vím, jak s nimi dopadl chudák starý Mucha, když je věnoval městu Praze, tak prdím na Prahu a posílám je rovnou na Moravu Ohlídalovi do Luhačovic.

Volala paní Soukupová, že se vrátila první várka obrazů z Madridu a kdy si ji vezmu.

Telefonoval Athos a na obědě ve Slavii jsme se domluvili, že připra­vím obrazy do Stockholmu! Zde je definitivní seznam, co musím udělat na chaloupce, kde mám tolik času:

1. úkol- obraz pro Fidelise

2. úkol- kniha o šukání

3. úkol- zahradní stůl s lavicema

4. úkol- udělat znova Slovanskou epopej

5. úkol- nevynechat ligu a schůze výboru SK

6. úkol- vnutit galeristům u nás neprodejné obrazy ze Španělska

7. úkol- připravit Athosovi obrazy do Stockholmu

8. úkol- podívat se k potoku, jestli žije ropucha, již jsem nerad sekl kosou

A teď mi řekněte, jestli se tohle dá stihnout! Ani Bohovi! Tak skočíme rovnou do vody! 

 Úvodní slovo Velkého Mistra Františka Ringo Čecha - malíře, hudebníka, spisovatele, divadelníka a v neposlední řadě i politika

Teď vám musím vysvětlit, o čem to bude, a to je myslím z celé knihy to nejtěžší! Pro mě literárně nejtěžší, neb vybral jsem si téma velmi ožehavé, sporné, měšťácky tabuizované a vůbec! Tahle knížka bude o lásce, o se­xu, o mezilidských vztazích, o umění i neuměni žít, o tom, jak si život kazit, o zbytečném trápení, o lidské zkaženosti i lidské dobrotě, o zvrh­losti a zvrácenosti, zkrátka věčná píseň věčného lidství, prostým českým hochem v zemi české sepsaná, a tudíž o českých samcích a samičkách!

»Pravda vítězí« - bylo heslo tatíčka Masaryka a je i heslem mým. I když to okolo nás vypadá, že se pravda nevyplácí a moc nenosí, je to zdání klamné, především pravda nespěchá - stejně jako spravedlnost -chodí si cestami neschůdnými, ale nakonec se vždycky objeví před námi v čisté nahotě a vyřkne svůj ortel! V této zemi se vždycky dělalo, že je nemáme! Ani mužský! Ani ženský! Bolšán tuto praxi ještě více přitvrdil, a ač sám čuník jeden vilný, věnoval se sexu se soudružkami i nečlenkami trany, navenek podporován nestraníky, takzvanými slušnými občany, a kdyby to bylo jen trochu vědecky únosné, učili bychom se ve škole, že děti nosí čáp a vrána. Já sám jsem si to myslel skoro do dvaceti let!

Tak psát pravdu! Tu nepohodlnou a nepříjemnou pravdu! Pravdu, Která narušuje naše poklidné měšťácké soukromí, která nás zneklidňuje a nutí alespoň trochu přemýšlet, bát se, alespoň trochu a něčeho, snažit se alespoň trochu a o něco. Snažit se být lepší!

Mám rád lidi, kteří o všem otevřeně hovoří, nikdo tím neztrácí své soukromí, intimní zákoutí vlastního srdce a duše, a je na každém, co říci chce a co ne.

Mezi ženami byli vždy oblíbeni ti, kteří o tom nikdy nemluví, měli punc zvláštní rytířskosti a mužné cti, neodhalit před kamarády vilnou prasnici! Je to přístup pochopitelný z hlediska prasnice toužící zůstat co nejdéle v ilegalitě (bývá většinou šťastně provdána), ale naprosto nepřijatelný pro společnost. Mluvení očišťuje! Chtěl bych zde znovu zopako­vat lekci, kterou udělil mému příteli prof. Milanu Munclingerovi světový virtuos na flétnu Jean-Paul Rampal.

Víš, jak se správně pije víno, Milane?, zeptal se Rampal, vědom si své převahy Francouze.

Vím, povídá prof. Munclinger a začne vyprávět všechny ty věci, jak se hledí, zda má jiskru, proti slunci, jak se čichá, jakou má vůni, jak se po ponebí válí, jak by napsal Neruda, atd.

Rampal poslouchá, poslouchá, jak si pivní Čech představuje pití vína, a kývá pochvalně hlavou. Je to tak, Milane, ale to nejdůležitější jsi zapo­mněl! Tohle všechno, cos říkal, je pravda, ale není to podstatné. Nakonec se o něm hodně mluví! A hodně dlouho!

Rampal měl pravdu! A ta platí nejen o víně! Mluvíme-li o něčem, tak to pojmenováváme a v hovoru, ať chceme nebo nechceme, teprve mluve­ním nebo psaním o něčem začíná se nám jevit, oč vlastně jde. Jde o dob­ro, nebo o zlo? Ne nadarmo má církev katolická povinnost zpovědi.

Jak skvostné a účinné! Jak nesmírně těžké je vlézt si do zpovědnice a prozradit na sebe ty největší zvrhlosti, vylít na kněze svou špatnost, sho­dit na jiného své odporné břemeno, ale teprve tím se člověk začíná očišťo­vat, je to alespoň náznak, snaha zkusit to znovu a jinak. Největší odpůrci katolické zpovědi jsou bezpochyby právě nadutí, samolibí lháři.

Když si odmyslíme smrt - spravedlnost Boží, existují ještě dvě úskalí, která na nás číhají a nejsou ovlivnitelná, alespoň ne v podstatné míře.

Je to samozřejmě zdraví, i když si řeknete, že bohatý člověk má vět­ší šanci přežít než chudší, ale to je jen zdání, a když, tak se jedná pou­ze o odklad několika měsíců, v nejlepším případě let, a to výjimečně. Ostatně vybojovaná léta, proložená chemoterapií a ozařováním, údobím s vlasy a bez vlasů, už nejsou šťastná léta života, ale bojem o záchranu. Vzpomeňte si na marný Elvisův boj o zdraví, vždyť kdo mohl být bohatší, kdo si mohl dovolit lepší lékaře, nemocnice a nejdražší léky, a stejně mu to nebylo nic platné. Když Pán Bůh zavolal, odložil kytaru a vydal se na cestu.

Druhým úskalím, na kterém troskotá, nebojím se říci, 80 % populace, je výběr partnera, a to jak v práci, tak v životě, v obou případech životně důležitý.

Volba partnera je číslo jedna. Když se spojím s kvalitním člověkem, bude mi oporou a vzorem, budeme dohánět a předhánět jeden druhého, budeme se vzájemně tlačit vzhůru. A naopak spojení s blbem nebo neschopným člověkem, což v mnoha případech splývá, ale si.u i 11 < l s lenochem, vede k obapolné zkáze.

Stejně je tomu i v manželství a v soužití s někým vůbec-. Sekáč je ti oporou a táhne tě vzhůru, žena husa či muž lempl ti zničí řádný kus života. Proto považuji výběr partnera za to nejdůležitější v životě lidském. Přítomnost a společnost výjimečného muže či ženy na každého působí, ať už chceme nebo ne. Mimoděk přejímáme, ovlivňuje nás způsob vyjadřování, chování, způsob uvažování, pohled na problémy a jejich řešení atd.Fakt je, že individuality a osobnosti na sebe často narážejí, ale tyhle střety nebývají při společném životě a zájmech zničující', pouze trochu únavné a v pozdějším věku i zábavné.

Když mluvím o kvalitním partnerovi, osobnosti, nemám na mysli vy jimečnost, ale hlavně dobrý charakter a dobré srdce.

Ve všem, o čem si budeme v této knížce vyprávěl, hrají hlavní roli právě charakter a srdce.

A vůbec srdce - srdce lidské, v dnešní době tak podceňované a při tom všecka moc z něj vychází!

Dostávám se nyní k vrcholu mého úvodu, k úkolu téměř nadlidském, a sice k domluvení se na slovníku, pojmech a názvech takzvaných sprostých slov. A že jich v této knížce nebude málo!

To je vůbec problém, který provází moji literární tvorbu od samého začátku. Souvisí úzce s pravdivostí výpovědi, s upřímnosti sdělení, a protože popisuji skutečné příběhy a události, musím použít slovník jedinců i společnosti, která v nich vystupuje.

Už jsem jednou řešil tento problém v úvodu mé knížky Ruský týden, kde jsem používal slovník rockových muzikantů, bez jakýchkoli cenzurních zásahů.

A kdo ji zná, dá mi za pravdu, že to byla síla!

Tak vězte, vy, kteří jste ji četli, že proti této knížce byl Ruský týden procházka růžovým sadem.

Prolo chci být stejně ušlechtilý jako třeba minislerstvo našeho zdravotnictví, které umisťuje nápisy na tabákovou reklamu – Pozor,škodízdraví!

Ty, členáři, který jsi výlupek ctnosti, nádoba služnosti, pohár dokonalosli, pilíř mravnosti, který neříkáš prd, nýbrž pšuk, neříkáš prdel, ale sedinka, neříkáš hovno, ale trus či výkal, zkrátka jsi slovně nezávadný, odlož rychle tuhle knížku a zůstanem přáteli! (Možná, protože ty, při svých ctnostech, bys mě asi stejně za přítele nechtěl. A já tebe vlastně taky ne!) Myslím to naprosto vážně!

Odlož tuhle knížku a odstraň ji prosím též z okolí své rodiny, pro­tože předpokládám, že jsou stejní kokoti jako ty!

Předejdeme tím zbytečným nedorozuměním, i když praxe mě pře­svědčila, že zvědavost je větší než touha uchovat si čistotu nečtením spi­sovatele zvrhlíka, vím, že se po vydání knížky snese na mou hlavu vlna zloby a nenávisti, že se ještě více prohloubí zášť českých učitelek vůči mně, než jich mí mstitelé žraloci zase pár sežerou, a chci tě upozornit, babo! Až půjdeš ke dnu, vzpomeň si - to mám za to, že jsem tak nenávi­děla pana Ringo Čecha... glo... glo... glo...

Začněme pohlavním aktem (myslím tím klasický pohlavní akt, což by mělo být spojení dvou reprodukčních bytostí, rozuměj muže a ženy; existují samozřejmě i jiná spojení, ale o těch až jinde). Výraz pohlavní akt, budete se mnou souhlasit, nepatří do této knihy, ale spíše do polo-odborné vzdělávací publikace, kdy píšící vědec červená v obličeji i při těchto nevinných výrazech.

Co tedy soulož? To už je mnohem blíže, ale souložiti znamená sdíleti s někým lože, což minimálně v padesáti procentech není pravda, a místa k tomu použitá jsou tomuto názvu tak vzdálená jako cedník naběračce! Taky to není moc prima, co?

Slušní lidé a pokrytci používají označení nejnevhodnější a naprosto zavádějící, a sice... milovati se... oni se pomilovali... on ji pomiloval... a tam se spolu milovali! Nic mě v životě tak nevydráždilo jako použití tohoto výrazu, hned jsem viděl rudě.

Jestli je něco milování a lásce vzdáleno, tak je to právě pohlavní akt. Nedejte se vůbec mýlit tím, že lásku a milování provází, a je to tak správ­né, ale s láskou a milováním nemá ve své podstatě nic společného. Miluje matka dítě, žena muže, muž rodinu, dítě rodiče, milujeme zvířata, milu­jeme přírodu. Láska je čisté přírodní pouto vycházející ze srdce lidského k někomu nebo něčemu.

Láska je opravdu, jak píší básníci, nezištná, čistá, bezbřehá, povzná­šející, očistná atd., ...prostě všechno, co o ní bylo umělci vyzpíváno, je pravda a právě pravda a síla slova láska a milovati nepotřebuje ke své existenci něco někam strkat, jak je tomu při souloži.

Víme sami z vlastní zkušenosti, že když nás dívka miluje, myslím tedy opravdu miluje, tak ho vůbec nemusíme mít! Všimněte si, že lásce to vůbec nevadí!

Znamená to vidět milovanou osobu, být s ní, dotýkat se jí, poslouchat ji, mluvit s ní, procházet se s ní, vychutnávat její blízkost, vychutnávat její náklonnost, sahat na věci, které jí patří, dotýkat se svetru, který nosí, a byl neskonale nešťastný, když odejde, třeba i jen do vedlejší místnosti.

Ano, to je láska! Ano! Znamená MILOVATI NĚKOHO, a když je to oboustranné, můžeme použít výrazu MILUJÍ SE nebo MILOVALI SK, v žádném případě pak pro souložení!

Je už jiná věc, že se dostaví, a u někoho velmi brzy, touha po tělesném spojení, ale to je už důsledek - produkt lásky a na její existenci bezpro­středně navazující pud o zachování rodu.

Bůh ve své nekonečné moudrosti způsobil to okouzlující a očistné po­li louznění mysli, aby na ni napojil prostý a řemeslný reprodukční akt, abychom nevymřeli, ale jsou to dvě různé sloky jedné písně, na jejímž konci, když všechno dobře dopadne, začíná epos zvaný RODINA A DÍTĚ!

Prosil bych tedy nezaměňovat. Nemluv o milování tam, kde se šoustá, což nevylučuje, že se obě šoustající bytosti mohou velmi milovat. Milování jejich nachází se ovšem jinde než ve slipech, jeho místo je v srdci!

Jak říká velký český herec Miloš Kopecký - právě při tom, kdy se mi­lenci nacházejí ve stadiu největší rozkoše a mají pocit neskonalé svobody a volnosti, otročí nejsilnějšímu lidskému pudu. Jaká blamáž! Láska je láska, zpívá Lucie Bílá, ale myslím si, že i ona ví, že zpívá o něčem úplně jiném.

Láska dokáže čekat měsíce a roky, a nejenom v románech. Je to právě láska, která nejúčinněji brání promiskuitě, a mladí lidé dělají největší chybu, když se do sebe zamilují a hned na sebe žárlí. V počátečním stadiu lásky, při zamilování, jsou kluk i dívka pevní ve své věrnosti, nevidí a nechtějí vidět nikoho jiného než milovanou bytost, v tomto stavu ani jeden z nich není k maní. Protřelý čuník jde hned o dům dál a neztrácí čas.

Píši o chování skutečných lidských bytostí první kategorie, to jest normálních, citlivých lidí.

Zkušený člověk namítne, že lze svésti i zamilovanou osobu, zkuše­ností svou, nezkušeností její, vytrvalým mluvením, pomocníkem alko­holem a stupňujícím se tlakem.

Ano, připouštím - lze, ale v žádném případě ne zamilovanou bytost. Když se to svůdci povede, tak tam vždycky něco k lásce chybělo a není to láska. Svedeme dívku, která si jen myslela, že někoho miluje, poci­ťovala sympatie k někomu, o kom si myslila, že s ním chodí, ale právě podlehnutí svůdci by ji mělo usvědčit z omylu.

Když ho vytáhnete na opravdu zamilovanou dívku, tak vás kopne do koulí. Co kopne! Nekopne! Nedá vám vůbec šanci, abyste ho vytahoval, zkrátka jste vedle jak ta jedle.

Že je to pravda, potvrdí mi i ten nejvelkolepější svůdník, každému se to v životě stalo, a ne jednou.

Že známe mnohem více případů, které dopadnou opačně, nesvědčí o tom, že nemám pravdu, ale o lidské nekvalitě a o tom, jak opravdová láska je drahé a vzácné zboží a za každé její prožití patří svíčka a díky do kostela.

Tímto zdánlivým úkrokem stranou vracím se k původnímu tématu, a sice ke slovníku. Když se mnou bude inteligentní čtenář souhlasit, vy­loučíme výraz MILOVATI SE pro tělesný styk. Naše dobrá, skvostná mateřština nabízí nám celou škálu výrazů, dobře vystihujících fyzický kontakt tohoto typu, a to šoustání, mrdání, prcání, rumplování, šukání, jebání (převzato ze slovenštiny), šubrnění atd.

Budu ve svých příbězích volit vždy ten výraz, který buď dotyčná osoba skutečně vyřkla a použila, nebo který při popisu z druhé ruky budu pova­žovat za nejvhodnější. Slibuji zároveň, že budu používání těchto slov volit uvážlivě, budu je vážit na vahách lékárnických, věřte mi, že nemám záli­bu ve vulgaritě a nečiní mi žádné potěšení nazývat smutné věci pravými názvy. Špatnost kolem nás nezmizí tím, že o ní nebudu mluvit, ale to už jsem říkal, a tak se dostávám k závěru svého úvodu, a sice k tomu, abych vysvětlil, co bude vlastně náplní knihy a jak jsem k tomu přišel.

Když jsem se definitivně rozhodl, že napíši knihu o intimním živo­tě Čechů a Češek, bylo mi jasné, že ani mé bohaté zkušenosti k sepsání pravdivé knihy zdaleka nestačí.

Aby výpověď byla co nejpravdivější, musil jsem do terénu. Faktem je, že jsem vlastně materiál na tuhle knížku sbíral nevědomky celých jeden­apadesát let svého prozatímního žití, a byly to tisíce, ba co dím, miliardy hodin prokecaných s přáteli na toto téma (myslím, že když se sejde vý­hradně mužská společnost, o ničem jiném se vlastně nemluví), dokonce je muzikantské rčení - už jsme zase v C důru!

Uvedu příklad:

- C dur: Představte si, kluci, že ta stará svině Evička stačila, když Viktor odjel, ošukat fotbalistu X., taxikáře X., číšníka X. a pošťáka.

- Normální rozhovor: Je, kluci, podívejte, oni už ten kousek silnice dodělali, to sebou tedy hodili, to je fakt, ta objížďka už byla vyježděnější než ten rozbitý úsek!

• C dur (pokračování): No, ona už její matka byla pěkná svině, někdo mi vyprávěl, že na jednom večírku ji všichni drhli, když přišel Viktorův otec jenom na otočku, aby to nevěděla. Tak po dobu, co tam Viktor šukal, byla schovaná v prádelníku!

   

Zkrátka a dobře, znám osudy ovlivněné sexem u stovek kamarádů. Dal jsem si vyprávět příběhy desítek kamarádek, kterých jsem se trpělivě vyptával, a to od raného mládí, protože jsem si jako mladý a nezkušený člověk myslel, že do toho proniknu a všemu porozumím. Nestalo se tak, dokonce bych se odvážil napsat, že tomu rozumím pořád míň a míň!

Příběhy kamarádek poznáte podle chudšího erotického slovníku, a ne vždy byly kompletní, děvčátka nejsou zase tak úplně upřímná a já mu­sel dodatečně zjišťovat a doplňovat tajenku tak, aby dávala smysl a byla pravdivá. Vlastně jim křivdím, nebyla to upřímnost, ale stud, který jim bránil říci to naplno.

Život mezi umělci mě v tomto směru opravdu obohatil. Na naši obra­nu musím konstatovat, že nejsme o nic horší než oni, dokonce bych se odvážil tvrdit, že proslulý prostopášný život umělců se v ničem neliší od sexuálního života pohledného soustružníka či zedníka!

Jsem si jist, že milovník žen s civilním zaměstnáním si užije daleko víc co do kvantity než přední umělec. Když to v práci ve tři zapíchne, ve čty­ři už sedí, osprchován a převlečen, v denní vinárně a balí holky. V šest je sbaleno, v sedm dopito, v osm doma, v deset dokonáno a dotyčný stihne ještě noční film v televizi. Tak to může dělat každý den.

Umělec nemá pravidelnou pracovní dobu a dělá, když je populární ,i oblíbený, mnohem více než osm hodin denně. Proto na to má méně času. Tahle profese je prostopášným životem proslulá nikoli pro naši aktivitu, ale právě proto, jak hystericky to prožíváme, jak o tom mluví­me, jak si o tom píšeme scénáře, jak vlastně zveřejňujeme své nejtajnější soukromí.

Tak vzniká mylný dojem, že neděláme nic jiného, což není pravda, a já znovu opakuji, aktivní dělňas si zašuká víc než populární umělec!

Vyhledal jsem, když už se schylovalo k napsání této knihy, několik svých kolegů a přátel, kterých si vážím pro jejich moudrost a životní nadhled, lidí, o nichž jsem věděl, že sex a láska pro ně v životě mno­ho znamenaly, o kterých vím, že se dokáží povznést nad téma a lidskou malost, a u kterých jsem měl jistotu, že to bude pravdivá výpověď.

Nešlo mi o to, aby mi vyprávěli intimnosti a pikantní čuňárny, ale chtěl jsem, aby ve své zralosti, a v mnoha případech na prahu smrti, zhodnotili svůj sexuální a milostný život, aby mi sdělili své zkušenosti, k nimž, se já, když mě tu ještě Pán Bůh nechá, budu pracně, dejme tomu dvacet let, prokousávat!

Prožil jsem nádherné chvíle s Milošem Kopeckým, nezapomenutel­né odpoledne s Jiřím Muchou, nejslavnějším českým milovníkem žen, půl roku předtím, než tento vynikající člověk zemřel, s jeho celoživot­ní přítelkyní Martou Kadlečíkovou, nesmírně vzdělanou a inteligentní živočišnou bytostí, která se mi vždycky strašně líbila, ale které jsem se bál, a v neposlední řadě s paní Ljubou Hermanovou, což vám musím vyprávět.

Rozkošná paní Ljuba, skvostná, milá, skromná ženská, symbol sexu několika generací, byla terčem mého literárního zájmu již několik let. Vím, jak paní Ljubu všichni velmi milovali, že měla svého času pojištěny nejkrásnější nohy v Praze, jak do ní byl udělaný Werich, jak do ní byl i udělaný Voskovec, jak do ní byl udělaný Ježek... atd.... Všichni ji museli milovat, protože byla nejen krásná, ale i báječná ženská, jak jsem byl už napsal.

V semaforském baru pracoval nějakou dobu jako barman pan Lorenc, i ve svých letech veliký sekáč - gentleman od pohledu, typ Kodeta, kterýk všichni víme, navlečen do jakéhokoli kostýmu, vypadá jako člen horní britské sněmovny. Je to prostě typ lidí, kteří budí respekt a odstup už svou vizáží, urozenost z nich přímo čiší.

Tak přesně takhle vypadal pan Lorenc. Byl to takový sekáč, že když vám podával pití nebo sendvič, měli jste pocit, že posluhujete vy jemu a zaměstnanec jste tam vy. Dluhy od herců a muzikantů kasíroval s ta­kovou grácií, že jste mu chtěli políbit ruku při placení, a peníze házel do šrajtofle s odstupem a opovržením, jež budilo úctu.

Samozřejmě že jsem nikdy neslyšel, že by mu někdo tykal, včetně Šlítra a pana Suchého.

Proč vám to všechno povídám? Pan Lorenc byl totiž jedním z býva­lých manželů Ljuby Hermanové a to ho v mých očích stavělo velmi vy­soko a bylo to právě to, co ho činilo ještě záhadnějším. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nedostal jsem z pana Lorence jedinou informaci o jeho sou­žití s paní Ljubou. Jen zdvořilý úsměv anglického gentlemana. Zkrátka a dobře, kdykoli jsem vystupoval v programu, kde byla také paní Ljuba, tak jsem za ní lezl a hučel do ní: Paní Ljubo, známe se tolik let a jsme přátelé, chtěl bych jednou napsat knihu o mužských a ženských, vy jste toho tolik prožila, pojďte mi něco vyprávět!

Paní Ljuba se vždycky vlídně usmála a řekla: Vy jste ten pravý, Ringo, co vám teď řeknu, vyjde ještě dnes ve večerníku! Nedala se! Nedala!

Paní Ljubo, přísahám, nikomu to neřeknu. Slibuji!

Nic! Jen jednou se malinko čapla, ale jen maličko, na kratičký okamžik.

Jak jsem ji viděl, zase jsem spustil: Paní Ljubo, povězte mi něco o se­xu, něco o lásce, paní Ljubo, vy, studnice moudrosti a poznání v lidských vztazích, nenechte mladé lidi bez informací, je povinností starších poučo­vat mladší, paní Ljubo, povězte mi něco..., paní Ljubo, povídejte, vy jste byla v Osvobozeném divadle, milovali vás Werich, Voskovec, Ježek...

Paní Ljubo, všichni jsme už mockrát četli o tom, co se tam hrálo, jak se hrálo, co se povedlo méně. Všichni to víme, rádi to čteme, ale něco lidského o Osvobozeném divadle, paní Ljubo, vždyť tam přeci byly ty Jenčíkovy girls..., to musely být šťabajzny, paní Ljubo, tam musel šukat kámen cihlu, a my o tom nic nevíme.

Nechtě nás, paní Ljubo, pohlédnout na naše idoly také lidsky, kdo s kým, paní Ljubo, a jak? A kolikrát?

Je to pravda, že vám dal Werich stovku, abyste svedla Voskovce?

Nic! Ani ťuk, až jsem udělal úhybný manévr: Paní Ljubo, Zdenička, Werichova žena, ta se na vás musela zlobit, co? Na vás musela žárlit, když viděla, že se Werichovi líbíte, co?

(A teď se paní Ljuba malinko čapla...) JO! Zdenička - ta může tak něco říkat! Ta může tak akorát mlčet! Víte, já jsem s ní zažila pár večírků - Zdenička, to bylo pěkné sídlo...cha... chá... (A bylo po čapnutí. Paní Ljuba si uvědomila past a zmlkla.)

To bylo všechno. Až mnohem později, po letech, bylo to půl roku před vypuknutím tzv. něžné revoluce, mi paní Ljuba zavolala a řekla: Pane Cech, vemte si magneťák a přijeďte. Tak jsem tam jel a nelitoval jsem. Paní Ljuba nám nalila víno a mluvili jsme až pozdě do večera.

Bylo to krásné - poetické a romantické. Poslouchal jsem příběh živo­ta krásné ženy. Žádné tajnosti! Nic z toho, co byste nevěděli a co by paní Ljuba už upřímně nepověděla v knihách, které o jejím životě vyšly. Pro mě to však bylo vyvrcholení a dovršení přátelského vztahu ke starší kolegyni.

Jedno bych chtěl prozraďit, když už jsem to před chvílí rozkecal. Paní Ljuba mi řekla: Ze všech mužských, které jsem poznala, jsem nejvíce mi­lovala Lorence! Nejvíc jsem trpěla, když jsme se rozešli, lituji toho dodnes, nikdy už nepřišel nikdo jako Lorenc!

Hoši, to je nádhera, co? To je odměna! Pane Lorenc, jestli budete číst mou knížku a tohle s vámi nehne, to byste mě naštval! Hnulo, co? Jak by taky ne! To je ale poklona!

Pozdě večer, když už jsem se chystal domů, povídám: Paní Ljubo, co teď, po tak krásně prožitém životě, co cítíte teď?

A ona na to: Je to pořád stejný, pane Čech. Pořád jsem plná romantiky a touhy. Ta nemizí věkem. Pořád bych se procházela po Petříně a něko­ho držela za ručičku! Ale starýho nechci a s mladým bych se styděla! To je, panečku, kus krásné a praktické životní filozofie!

Teď si maně uvědomuji, že vzniká dojem, jako by tato knížka byla o výjimečných, občasných, z řady vybočujících jedincích, kteří se oproti těm ostatním věnují lásce a sexu. Není to tak! Píši o všech! O všech svých soukmenovcích bez rozdílu. Každý zdravý jedinec dostal v genech zakódovaný příkaz honit se a pachtit za tím do úmoru! Pokud se váš sou­sed nehoní a nepachtí, pak to není tím, že by po tom méně prahl, ale jeho touha je komplikována nesmělostí či jinou vlastností, která mu to ztěžuje. Někdo má zkrátka velký ostych, někdo se stydí mluvit, někdo má větší mindráky, ale podstata zůstává stejná. 

Jsme vlastně opravďu všichni stejní. Může mýlit exteriér, kdy nám útlý obrýlený vědec, CSc., dr., prof., zcela zabraný do své práce, o sobě utvoří představu, že nic mu není tak vzdálené jako sex. A najednou bar! Praskne to a přeď námi stojí stejný čuník jako my a náhle se dozvídánue, jak to vzadu v laboratoři za klecema s pokusnýma krysama žilo, co tz krysy viděly, jo, ty kdyby mohly vyprávět!

Jen zapřemýšlejte, kdy vás ve vašem životě překvapil či překvapila taková tichá voda břehy mele!

I můj veliký vzor a miláček Ota Pavel považuje ve svých knihách za nutné oddělit dobu, kdy (cituji) »tatínek už neběhal tolik za ženskými • A jsme zase v C dur. To musel být tanec, kďyž Ota Pavel tyto dvě časo ve konstanty rozlišuje, dokonce tak, že tatínek nikdy nepřestal běhal za ženskými, ale obě poloviny života se liší pouze v tom, že sice neběhal tolik, ale běhal! Nejdříve první polovinu života hodně, potom druhou polovinu života méně! Jaký to musel být mazec, když to vnímá jeho syn jako předěl ve své literární tvorbě. Musím se vám přiznat, že mi byl starej Popper hned sympatičtější!

Co je tedy podstatou této knížky, když jsme všichni stejní? V čem je zakopany pes? Možná ve způsobu, mravnosti, etice, lidství, charakteru a duševní úrovni úrovni. Ve způsobu, jak s touto genetickou kódovanou zprávou zacházíme v praxi. To je právě to, co nám komplikuje život, a o tom chci psát.

Na základní otázku si musíme odpovědět sami, nebo se zeptejte maminky, pokud vaše maminka žije, ta by to měla vědět! Že neví? Tak vidíte, když to neví vaše maminka, tak jak to mám vědět já?

Teď už ten slibovaný závěr úvodu! (Ještě žádná knížka, kterou jsem napsal, neměla takhle dlouhý úvod! Však taky žádná nebyla takhle vážná!

Příběhy zde citované jsou příběhy několika desítek lidí. Nebudu je jmenovat, přestože je všechny znám. Vyprávím příběhy, u nichž mohu zaručit pravost či které jsou o konkrétních osobách a pravost zaručuje věrohodnost svědka, který u toho byl.

Vy, milí čtenáři, také většinu mých hrdinů znáte, ale nesnažte se přisuzovat konkrétní osoby konkrétním kapitolám, nepřijdete na to!

Já budu používat důsledně fráze - přítel mi vyprávěl, přítelkyně mi vyprávěla. Tak se vyhnu hádkám, výčitkám z vyzrazení mnoha tajem­ství a samozřejmě mnoha soudním sporům, a až knihu dočtete, dáte mi za pravdu. Šel bych od soudu k soudu.

Skutečný závěr úvodu:

Sedím u pana Suchého, povídáme si o divadle, umění, o politice a hlavně o ženských. O těch, které známe z divadla, o těch, které známe z televize, a o všech kolem nás. Smějeme se jim a máme z nich psinu.

Povídáme si důvěrnosti, nejtajnější důvěrnosti lásky, a pošklebujeme se jim. Posmíváme se ex post tomu, kdy jsme je pokořili (méně případů), posmíváme se tomu, kdy ony pokořily nás (více případů). Ale morální hrdinové jsme my dva. Já a pan Suchý!

Co píšete, pane Čech?, zeptal se mě Jiří Suchý.

Píšu knížku o šukání, chlubím se.

Pan Suchý uznale kývá hlavou - to bude pěkná knížka!

A co píšete vy, pane Suchý?

Píšu knížku o prdelích, chlubí se Suchý.

Uznale kývám hlavou - to bude pěkná knížka!

Pan Suchý odbíhá vedle a vrací se se složkou nové knížky. Podívejte, pane Čech, už mám namalováno třicet prdelí a bude jich mnohem víc! Každá jiná. A o každé napíšu!

Nádhera! Prohlížím si prdele a mám pana Suchého zase o trochu radši.

Jaké spříznění duší, jaká podvědomá síla žene dva umělce ke stejné­mu tématu? Bože, jak hluboko jsme klesli!

Nebo ne? Nebo se jen dva obyčejní čeští kluci vracejí na sklonku svého ži­vota k té prapůvodní látce, o které chtějí v marné snaze sdělit nesdělitelné?

Promiňte, nevykládejte si to jako projev pýchy, ale myslím si, že psát kníž­ku o šukání a o prdelích je mnohem zajímavější než příběh Káti Kabanové, která skočí pod vlak, protože ji muž nechce vzít s sebou na trh!

Zkrátka...

Opravdu už skutečný závěr úvodu: Bez kundy a tabáku - není radost v baráku! (Bohumil Hrabal)